Horké léto roku 1992, studio Československého rozhlasu, pořad Gung-Ho. Právě se vyhlašují dnes už legendární výsledky soutěže Černá vrána a ve studiu s moderátorem Petrem Hanzlíkem sedí vítězové kategorií. Aleš Brichta, Miloš Dodo Doležal, Štěpán Smetáček a… Vlasta Henych. Přichází prostor pro dotazy posluchačů. Telefon zvoní: „Ahoj, chtěl bych se zeptat Vlasty Henycha, kde včera pařili s Dáňou Švarcem,“ ptá se volající. Henych je trochu zaskočený. „Noooo, já nevím, kde byl včera Švarc, ale se mnou nebyl,“ odpovídá. „Já jen, že jsem u něj teď byl a je úplně hotovej…,“ rozsekne krátkou debatu volající. Tento zdánlivě nic neříkající fragment pradávného rozhovoru však jako kdyby předznamenával další osud Törru. Kapely, která v té době byla na uměleckém i komerčním vrcholu. Z toho ale většinou bývá jen jedna cesta a je jen málo tak talentovaných umělců v českých rockových a metalových dějinách, kteří se jí vydali do slova a do písmene. Daniel Šakal Švarc, ten samotářský vlk, podivínský obstaravatel pohřbů, je však jedním z nich...
Törr se po „Institutu klinické smrti“ začal štěpit, protože odchod kytaristy Pavla „Monroe“ Kohouta byl pro kapelu velice zásadní. Situace uvnitř kapely nebyla dobrá. Velká sláva, ze které se leckomu zatočila hlava, ega letící vzhůru, problémy s alkoholem, to vše si vyžadovalo rázný krok. Na otázku jestli kupředu či zpět si už musí každý fanoušek odpovědět sám a vlastně už to i prověřil čas. Jediné, na čem se snad všichni shodnou, je fakt, že se Törr odklonil od klasického black metalu porevolučního období a začal tvořit něco novějšího, jednoduššího a z části i modernějšího. Když Monroe odešel, většina fanoušků očekávala, že se kapela bude ze ztráty kytaristy nějakou dobu vzpamatovávat, ale Törr ve starém složení model „Armageddon“ - Henych, Šakal, Melmus - vyrazil do studia nahrát další řadovku. Tři roky, tři desky – trochu sebevražedné tempo, kterým kapela nakopla vlastní kariéru, bylo pro fanoušky sice radostné, ale všichni věděli, že se nedá udržet dlouho, alespoň ne ve stejné kvalitě.
Třetí studiové album vyšlo na podzim roku 1992 a nese velmi líbezný název „Chcípni o kus dál“. Původně se deska měla jmenovat "Hlad", ale pak dostal přednost slogan z ultimativní Šakalovy skladby „Chcípni o kus dál“. Právě ona asi nejvýrazněji definuje nastoupený trend, již zmíněný odklon od klasického black metalu k poněkud temnějšímu rock n`rollu. Aby byl vývoj podtrhnut, zařadila kapela titulku na samotný začátek alba. Už z prvních tónů kytar je poznat, že se nejedná o šakalovskou klasiku z předešlých alb a jedinou spojnicí je opět osobitý, skřehotavě šišlavý Šakalův vokál. Pro fanoušky se tato skladba, vypouštěná před vydáním desky, nejprve stala vítaným zpestřením dosavadní tvorby Törru, ovšem poté, co se v podobném duchu linou i jiné skladby, vystřídalo prvotní nadšení mírné zklamání.
...co mi to tu povídáš, že budem spolu hnít, těch pár špinavejch keců si můžeš odpustit
jednou za čas přineseš svíčku poblitou, a já se mám otáčet pod hlínou studenou
To tedy ne, to tedy ne
Z tvejch slz mě kytky uvadaj, tak běž chcípni si o kus dál..
„Tanec smrti“, znovu v rock n`rollovějším duchu, doplněný o řadu zvukových efektů, sice dá znovu nakouknout do Šakalovy morbidní textařské kuchyně, ale časy hnilobných témat „Král Mor“ nebo „Seru krev“ jako kdyby už dávno protekly mezi prsty a místo temného obstaravatele pohřbů, zahaleného do práchnivějící mnišské kutny, je zde ožralý čertík, snažící se čůrat před hospodou do sněhu pentagram. Další méně výrazné kousky „Svatební noc v pohřebním voze“ a „Hlad“ (zde stojí za povšimnutí výrazná kytara v ústředních sólech) však střídá Melmusova hvězdná chvilka „Anal Power“, sice prvoplánová nechutnost, vracející se (v odvážnější formě) k prapůvodu blackmetalového Törru, ovšem s působivým výsledkem vedeném v divošském duchu pradávného černého kovu.
...tak už mě neser, koukej mi dát, provedu výtěr z tvých otvorů
chci s tebou hejbat jo já ti dám, jen se koukni jakýho ho mám
vystrkuj na mě, vystrkuj víc, tu tvoji pěknou lesklou řiť
neboj se zatlač, teď přijde ráj, vystříkám ti ten řitní kraj
koukni mám rozměry negra!
poševní hlen polykám stejně tak jak obědvám, co bys ještě chtěla,
vykouřit můj stín, kousky z mýho těla, výtažky z mých slin...
V hodně moderní "Jedu v tom dál" se ke slovu opět dostává Šakal a Törr si v ní opět pohrává s různými zvukovými efekty. V té době bylo z podobného přístupu zklamání fanoušků veliké, ovšem toto je jedna z věcí, která ukázala, jak nadaným umělcem kdysi Švarc byl a jak inovativní přístup v hudbě preferoval. Jeho druhou (trochu rozpolcenou) tvář na desce odráží polobaladická skladba „Vzpomínky na život“, což je stará věc od Fata Morgany, kde se Šakal až okouzlujícím způsobem pokusil o čistý zpěv. O to méně výrazná položka je pak závěrečná „O psovi s vyraženým dechem“, která je vedená v rychlém tempu, jako kdyby předznamenávala, že éře těch nejlepších Törr už pomalu zvoní umíráček. Možná i proto, že na albu chybí výraznější vklad Vlasty Henycha, který vokálně přispěl jen jedinou skladbou „Ubij ho“, která také nesnese pekelně silná kritéria předchozích dvou desek.
„Chcípni o kus dál“ nakonec nebyl propadák, ale nahrávka rozhodně nedosahovala kvality předešlých desek, což mělo velký vliv na další směr, kterým se kapela začala ubírat. Předtím, než se osud Törru začal znovu nepředvídatelně lámat, došlo ke splacení dluhu starým fanouškům, kteří po neutuchajících zprávách o Šakalově odchodu přece jen začali spatřovat světlo na konci tunelu. Zčistajasna totiž rok po „Chcípni o kus dál“ vyšla kolekce „Kladivo na čarodějnice 1986 – 1989“, která znovu do řad kapely (alespoň epizodně) přivedla Otu Hereše. „Kladivo“, jak už je z názvu patrné, nabídlo staré věci typu „Armageddon“, „Kult ohně“, „Exorcist“, „Válka s nebem“ a pochopitelně titulní věc, v odpovídající zvukové kvalitě a provedení. Staří fanoušci po klopýtnutí s „Chcípni o kus dál“ jásali, ovšem jejich euforie neměla mít dlouhého trvání. Hereš totiž nehodlal v kapele setrvávat delší dobu, protože v té době se naplno rozjížděl jeho projekt Alkehol, kam si nakonec odvedl i Melmuse. Henych zůstal sám...
|
