Vítr vane od Trans-Siberian Orchestra. Právě k tomuto ansámblu doputovala kanadská zpěvačka Rosa Laricchiuta na své cestě do hudebního světa, na které si do svého životopisu zapsala úspěšnou účast v soutěži The Voice, vydání dvou alb, jednoho zacíleného na svůj rodný Quebec, druhého již nazpívaného anglicky, či spolupráci s Éricem Lapointem. Její kámoši z Trans-Siberian Orchestra Jeff Scott Soto a Dino Jelusick pak zatáhli za správné provázky u Frontiers Records, za což si ten první z nich vysloužil i účast na aktuálním eponymním debutu projektu Black Rose Maze.
Možná někteří namítnou, že může jít o další z univerzálních výrobků Frontiers Records, obzvlášť, když jako producent, klávesista a kytarista na něm nemůže chybět všudybyl Alessandro del Vecchio. Ale je třeba zdůraznit zásadní věc – smyslně rockový Rosin hlas, který občas odkazuje někam k sestrám Wilsonovým, jindy třeba k Aaron Lee, si zvěčnění na desce stoprocentně zaslouží. A byť tah na bránu v závěru desky docela poleví, je možné s potěšením uznat, že jasný středobod této nahrávky Rosa Laricchiuta se může pyšnit nejen velmi šikovně poštelovaným hrdlem, ale navíc má i rock v krvi a dobré melodické nápady (s některými kousky jí vypomohl Clif Magness (Avril Lavigne), Nasson (Chaos Magic, Sinner’s Blood) či Alessandro Del Vecchio), ale i cit pro bezprostřední písničkářství a chytlavě taneční momenty, které průběžně na desku pronikají, aniž by nějak zásadně otupily rockové drápky – „Black Rose Maze“ tak orientačně lze směřovat někam do trojúhelníku, tvořeného již zmíněnými Heart, silnými momenty Vixen, i rockovou přístupností Bon Jovi.
Kdyby si „Black Rose Maze“ udrželo takovou atmosféru, jako v syrovější „Let Me Be Me“, takovou riffovou šťavnatost jako v úvodní „In The Dark“ s nasládle tanečním refrénem, takovou emotivnost jako v civilní „Only You“, nebo takovou neposednou nadýchanost jako v jiskřivé duetovce „Laws Of Attraction“, asi by nebylo daleko k superlativům, obzvlášť když kouzlo smyslně dravého vokálu podtrhuje výborná kytara. To se sice nepodaří, ale ani v trochu povadlejším a obyčejnějším závěru desky vám nepřijde na mysl, že by „Black Rose Maze“ bylo instantním produktem bez srdce a špetky citu. V hlase Rose a v povedených melodiích je těchto ingrediencí na rozdávání.
|
