Vypadalo to, že po raketovém startu z konce osmdesátých a začátku devadesátých let Törru dochází palivo. Vlastně všechno začalo už při odchodu kytaristy Monroea, který postupně vyrostl ve třetího kohouta na jednom smetišti, což nelibě nesl především Šakal. On sám, unavený věčným pendlováním mezi Prahou a Plzní, kde už byl štamgastem v řadě hospod západočeské metropole a vyčerpaný složitou prací na desce „Chcípni o kus dál“, chtěl své ambice ještě více zviditelnit a proto si založil krátkodechý projekt Daniel`s. Ten však po řadě velkohubých prohlášení o natírání konkurence a nejlepší metalové desce všech dob skončil dřív, než se stačil rozběhnout, a Šakal s ním zmizel v propadlišti dějin. Törr se ocitl na rozcestí. Po nultém albu „Kladivo na čarodějnice 1986 – 1989“ byl ve hře logicky návrat Oty Hereše (a pravděpodobně i Milana Hávy), z něhož nakonec sešlo ze dvou důvodů. Zaprvé měl Hereš aktuálně rozjetý projekt Alkehol, kvůli kterému opustil i domovský Kryptor, a za druhé ještě úplně nevyprchala hořkost z doby, kdy se vrátil z armádních služeb a najednou v „jeho“ Törru už pro něho nebylo místo.
Pak tu byl sám Vlasta Henych. Pro něho byla léta 1992 a 1993 rovněž zlomová. Jeho srdce sice stále tlouklo pro Törr, který se v té době ještě nezbavil mouru z pekelného kotle, ale díky výsledkům soutěže Černá vrána Henych definitivně vstoupil mezi tuzemskou rock/metalovou smetánku, neboť vyhrál hlasování o nejlepšího baskytaristu. „Máme pro naše fanoušky jedno velké překvapení, které vyjde na jaře 1993, ale zatím o něm nebudeme mluvit, protože jsme to právě dohodli,“ chrlili ze sebe o překot výherci Černé vrány – Aleš Brichta, Miloš Dodo Doležal, Štěpán Smetáček a právě Vlasta Henych – v rozhlasovém pořadu Gung-Ho, který soutěž vyhlásil. Za pár měsíců bylo jasno. Spojení thrashmetalového, heavymetalového a blackmetalového světa vygenerovalo překvapivý projekt Zemětřesení, jenž sloužil jako pocta Jiřímu Schelingerovi. Na první pohled nečekaná hudební záležitost, kterou od muzikantů kovového ražení čekal málokdo, ale pro hudebníky samotné přirozená práce, která je dovedla do dob, kdy s hudbou začínali.
Samotného Henycha práce na Zemětřesení ovlivnila natolik, že pocítil touhu opustit blackmetalový vlak, který stejně sjížděl na slepou kolej a další osud Törru nasměrovat trochu jinam. Tvorba Zemětřesení byla pro budoucnost jeho kapely rovněž velice důležitá v tom, že při ní potkal Romana Izaiáše a Petra Vajdu, členy karvinské party Doga, pohybující se na střence mezi hard rockem a heavy metalem. „Poznal jsem v nich talent a chtěl jsem je mít v Törru,“ řekl k jejich nástupu po čase Henych. Jejich tehdejší příchod do pražské legendy je ale obestřen rouškou tajemství. V roce 1995 sice Henych oznámil, že Törr pokračuje dál, ovšem do tisku poslal fotku, na které se objevují tři zakuklení muzikanti, kteří až úzkostlivě střežili svou identitu. Ta tajemná bublina však dlouho nevydržela. Tábor příznivců byl najednou rozdělen na dva zdánlivě nesmiřitelné tábory. Může vůbec někdo, kdo zpívá věci jako „Nejsi nevinná“ nastoupit na místo obstaravatele pohřbů a spustit „Smlouvu s peklem“ nebo „Libreto smrti“?
Oba nováčky nejprve představil live klip „Chcípni o kus dál“, kvůli čemuž vylétla ze Šakalova hrdla jedovatá slina o umělecké sebevraždě Törru, ale to už na pulty obchodů mířila deska „Morituri te salutant“. Odklon od původních ideálů, nastartovaný albem „Chcípni o kus dál“, byl dokonán a ortodoxní fanoušci si ťukali na čelo. Zbláznil se ten Henych? Je tohle vůbec Törr nebo počátek tancovačkové taškařice? Jaký to rozdíl mezi bující zahraniční scénou extrémního metalu, která mohutněla a bytněla na událostech z dalekého severu, ale i díky stále propracovanějším deskám. Staří tuzemští mistři cechu blackmetalového právě svůj odkaz poslali do náruče satanášovy a nastoupili hardrockovou cestu…
...tak se na mě koukni a řekni kdo jsem já
rozhodni se sama, co s tebou bude dál
seš vemeno z hada a krysí krunýř máš
Svojí matky systém, na mě zkoušíš hrát
jak rád bych tě nepoznal, je pozdě si teď lhát
jak rád bych se přiznal, že tě nemám rád...
Že je konec dob „Armageddonu“ i „Institutu klinické smrti“, a že ze starých časů nezbylo prakticky zhola nic, je jasné hned s úvodním riffem „Panoptika duší“, skladbou, která má ke starému Törru pravděpodobně nejblíž. Henychův typický rukopis je potlačen na minimum a ke slovu se dere především Izaiáš, přebírající otěže frontmana, odsunujícího starého čerta Henycha na kolej „pouhého“ basisty. Jasným příkladem toho je „Vemeno z hada“, znějící, jako by bylo vypuštěno z dílny Dogy a zbytečná coververze The Osmonds „Šílený koně“ („Crazy Horses“). Ta sice ukazuje ambice na hardrockovou hymnu, ale kdo chtěl tohle slyšet právě od Törru, dávného hnilobně se rozkládajího kusu syrového masa? „Mrtvice“ s drásající Henychovou basou možná dá vzpomenout na staré časy, ale spíše jen v některých momentech a dozvucích černého kovu, což byla jen chabá náplast na bolístku, způsobenou starým fanouškům. Ti skalní nepochopili ani titulní věc, coververzi klasické skladby Karla Kryla, hozenou do tvrdšího, ovšem slušivého hávu, kde absence metalových prvků je k dobru věci a nechává vyniknout původní kompozici.
...na okno slzy kanou, mám zvláštní sen
odcházíš druhou stranou, jak stovky jmen
na okno slzy kanou, ten smutnej déšť
svírám tvou fotku starou, tu velkou lež...
Skladba „Slzy“ měla být vítaným zpestřením a nakonec se stala synonymem kýčovité balady letních tancovačkových parketů. Jaký to rozdíl mezi ní a „Vzpomínkami na život“… Pryč jsou veškeré stopy nihilismu i pachu skutečné sebedestruktivity, místo kterých zde čpí snaha o přízeň něžného pohlaví. Tohle není cesta evoluce kdysi české jedničky extrémního metalu, protože místo lomozící síly tornáda přichází jen otravný lehký vánek. Nijak nepřesvědčí ani „Špinavá práce“, mající v sobě opět mnohem více ze světa Dogy. K povedenejším a přece jen trochu tradičnějším kusům sice patří silně riffové „Jsem nikdo“ a „Ryba“, i když jejich snaha o zachování jakési kontinuty přerve závěrečná coververze od Perkins „Velkej hnus“. Skladba sice chytlavá, postavená na klasickém rock n`rollovém rytmu, ovšem svou náladou na album a především k předchozí tvorbě Törru ( i vinou použitého výrazného vkladu piána) naprosto nevhodná.
Törr se s „Morituri te salutant“ zařadil po bok Debustrolu (na „Chytré pasti“), neboť vsadil na změnu žánru. A stejně jako u Kolinsovy party to nevyšlo. Navíc je z desky cítit snaha přiblížit se kapelám typu Kabát, Alkehol nebo Harlej, deroucích se na vrchol české scény, což lze přičítat snad až zoufalému pokusu o nahánění jiného druhu fanoušků. Prodeje, i přes prvotní úspěch klipu „Morituri te salutant“, daleko zaostávaly za starými nahrávkami a Henych najednou vykřikl do světa, že Törr už víckrát novou desku točit nebude. Začalo se přehodnocovat...
|
