Britské legendy Napalm Death vydávají šestnácté album a znovu chtějí dokázat, že stojí na špičce scény extrémního metalu. Jeho tvorba tentokrát trvala trochu delší dobu, ovšem kapela si za novinkou „Throes Of Joy In The Jaws Of Defeatism“ plně stojí. Aspoň podle slov svého frotmana Marka „Barneyho“ Greenwaye, který se v pohodovém rozhovoru nezaobírá jen současností, ale i důležitými milníky dlouhé historie Napalm Death. Barney se projevil jako příjemný společník a těžké časy, v nichž kvůli pandemii koronaviru mohou Napalm Death fungovat jen omezeně, odbývá slovy: „Teď holt mám hovno co dělat“ a směje se…
Jaká je podle tebe v současné době pozice Napalm Death na celosvětové metalové scéně?
Napalm Death je více než jenom metalová skupina, nejsme metalová kapela jen v užším smyslu, u nás můžeš slyšet spoustu dalších vlivů než jen metal. Proto je trochu zvláštní říkat, jak jsme na tom jako kapela na metalové scéně. Samozřejmě si myslím, že Napalm jsou součástí extrémní metalové scény, ale co se týče celé metalové scény, tak si nejsem jistý, Napalm Death je trochu něco jiného než to, co považujeme za tradiční metal, jsme trošku jiní. Úplně se nedržíme pravidel metalu, co se kreativity týče, snažíme se s naším stylem pohybovat stále vpřed a samozřejmě stylisticky děláme i nemetalové věci.
Aktuálně vydáváte album „Throes Of Joy In The Jaws Of Defeatism“. V čem se podle tebe liší od předchozích alb Napalm Death?
Je to jen pár kroků vpřed. Po pravdě, po šestnácti albech se už začneš opakovat. Možná je to trochu líný přístup a myslím si, že tím taky trošku podvádíš lidi, kteří mají Napalm Death rádi po mnoho let, takže musíš být trošku sebestředný a psát pro sebe a doufat, že lidi, kteří nás mají rádi, to ocení. Takže je to fakt jen pár kroků vpřed, mícháme tam spoustu vlivů. Sice tam není všechno metalového, ale aspoň takový posun se snažíme dělat.
Nové album a předchozí nahrávku „Apex Predator – Easy Meat“ od sebe dělí pět let, což je vaše nejdelší pauza. Proč tvorba nového alba trvala tak dlouho?
Prostě okolnosti. Začali jsme psát v září 2017, ale hodně jsme byli na turné, a co se týče studia, náš producent Ross makal na spoustě jiných věcí, takže jsme respektovali jeho rozvrh. Taky jsem prožíval jisté osobní věci, které mě trošku rozptýlily od psaní. Ale nebyl to problém, pracovalo se v pohodě.
O tobě je známo, že jsi fanoušek progresivního metalu. Projevuje se láska k tomuto žánru do tvorby Napalm Death?
Ne, až tak ne. Jsem fanoušek této muziky, mám rád spoustu věcí, ale nenazýval bych se progheadem, čistým fanouškem progressive metalu. Mám rád třeba progresivní rock. Mohli bychom se dohadovat, že Napalm Death má určitý aspekty prog metalu, ale ne v tradičním smyslu progressive metalu. To, o čem si myslím, že konkrétně mluvíš, tak to ne, to nemá na Napalm vliv.
Novinka vychází v době pandemie koronaviru. Jak chcete album propagovat?
Nooo, má se to tak, že spousta kapel dělá věci jako je prodlužování termínu alba, a my jsme už tak měli veliké zpoždění a říkali jsme si že lidi to stejně jednou uslyší, a kdyby se tour nedejbože přerušilo, tak budeme vědět, že to lidi slyšeli. Takže to nebylo důležité, hlavně jsme prostě věděli, kdy to vydáme.
Mohl bys označit skladbu, která je na novém albu pro tebe nejdůležitější?
Nemůžu vybrat jen jednu věc, na albu je spousta vlivů, takže jmenuju asi „Backlash Just Because“ a taky „Amoral“, „A Bellyfool Of Salt And Spleen“ a samozřejmě titulku „Throes Of Joy In The Jaws Of Defeatism“. Prostě je jich spousta a nemůžu jmenovat jen jednu.
Od konce devadesátých let pracujete na albech s producentem Rossem Russellem. Dovedeš si představit, že byste další desky točili s někým jiným?
Život je občas nepředvídatelný a dějí se různé věci, takže se může jednoho dne stát, že už s Rossem nebudeme spolupracovat. Byla by to ale fakt škoda, protože Napalm Death se pořád vyvíjí. A Ross tomu rozumí, podporuje to a je na stejné vlně. Prostě chceme, aby to znělo víc plně, aby to víc vibrovalo, bylo živější a organičtější. Ross je na stejné vlně, rád experimentuje s nekonvenčními věcmi, co se týče nahrávání, takže je pro nás perfektní partner. Obzvlášť, když na desce děláš tři roky. Taky je to náš dobrý kamarád, a je super pracovat s lidmi, které znáš takhle dobře.
Letos je to třicet let, co jsi k Napalm Death nastoupil a kapela změnila svůj původní grindcore na deathmetalový výraz. Jak na tu dobu vzpomínáš?
No, asi bych se hádal, když řekneš, že Napalm tenkrát začali hrát death metal. Ale asi vím proč to říkáš a proč si to lidi myslí. Protože jsme nahrávali ve studiu Morrisound a tam dnes nahrává většina deathmetalových kapel. Ale Napalm Death prostě hrají jako Napalm Death. I když to znělo jako klasické morrisoundovské deathmetalové album, ty písničky jsou pořád stylově Napalm Death. Vlastně asi jo, částečně jsme prezentovaní jako deathmetalová kapela, ale taky tam byla část industriální hudby, část hardcore punku, ambientní hudba. To je dané tím, že máme rádi experimentální přístup. Takže říkat o Napalm, že jsou death metalová skupina, je zjednodušená a nepřesná definice. Alespoň podle mě.
Před Napalm Death jsi hrál v deathmetalové kapele Benediction. Byl jsi to ty, kdo do Napalm Death tehdy přinesl velký vliv death metalu?
Tohle taky není úplně přesné. Benediction byli super, sice ve spoustě aspektů chaotičtí, ale super. Bylo super být jejich součástí. Ale Napalm je prostě Napalm. Pro mě to byl vždycky rychlý hardcore band ovlivněný metalem a spoustou dalších věcí. Takže Benediction tehdy neměli na Napalm Death vliv a ani já sám rozhodně ne.
Sledoval jsi pak kariéru svého předchůdce Lee Dorriana, který v Cathedral naprosto změnil svůj styl a začal hrát doom metal, silně ovlivněný Black Sabbath?
Hsem s Leem kamarád. On se rozhodl hudebně směřovat jinam. Bylo to dobré rozhodnutí a to, co dělal v Cathedral, bylo fakt skvělé. Vždy jsem si toho vážil. Já bych něco takového neudělal, protože jsem se přidal k Napalm Death, abych hrál v Napalm Death a nezajímal jsem se o hraní v jiných kapelách jiných žánrů. Napalm byla za mě stoprocentní volba toho, kde jsem fakt chtěl být. Rozhodně bych Leeho za jeho krok nekritizoval.
„Harmony Corruption“, „Utopia Banished“ a „Fear, Emptines, Dispair“ jsou vaše největší klasiky. Myslíš, že mohou mít vaše nová alba stejný dopad jako tato díla z devadesátých let?
To závisí na tom, s kým o tom mluvíš, někdo ti řekne, že nejlepší je „Harmony corruption“, jiný říkají „Utilitarian“, někdo zas „Enemy Of The Music Bussines“ nebo „Apex Predator a nebo „The Code Is Red… Long Live The Code“. Asi ano, řekl bych, že „Harmony Corruption“ je naše nejoblíbenější album, ale hlavně musíš hledět dopředu a vyvíjet se.
Na desce „Diatribes“ jste trochu odbočili ke groove metalu. Byl to pro vás ojedinělý experiment nebo se dá očekávat i od dalších alb nějaký krok stranou?
Lidi musí pochopit, že v Napalm Death jsme nikdy nedělali přístup: ”Jo, teď zkusíme tohle v tomhle albu, a na tomhle albu zase tohle”. To, jak jsme tvořili ty desky, bylo o tom, že jsme se to snažili dělat nejlepším možným způsobem, který nás v té době napadal. Nebyly tam diskuze typu: „Tohle album uděláme spíš do grindu, tohle zase takhle.“ Byl to přirozený proces. Samozřejmě se o tom musíme pobavit. Ne vždy jsem si byl jistý určitými postupy, ale časem jsem pochopil, že takhle to má asi větší kreativní a uměleckou hodnotu.
Proč jsi po „Diatribes“ Napalm Death opustil? Bylo to kvůli Extreme Noise Terror, jejichž zpěvák Phil Vane šel právě k Napalm Death?
Já jsem vlastně Napalm Death neopustil, ale oni mi řekli, že asi bude nejlepší, když kapelu opustím. V té době to bylo dost napjaté. Ani ne co se hudby týká, spíš organizačně. A pak se náhodou stalo, že se Phila zeptali, jestli nechce hrát v Napalm Death, a mě se ptali na to samé Extreme Noise Terror. Já jsem řekl, že vlastně úplně ne, a oni, jestli s nima nemůžu udělat aspoň jedno album, a s tím jsem souhlasil. Byli jsme dohodnutí, že to bude jen na to jedno album, ne že se stanu stálým členem kapely. A pak Phil odešel z Napalm Death a já se tam vrátil.
V roce 2004 opustil kapelu kytarista Jesse Pintado. Ten k Napalm Death nastupoval s tebou v roce 1990. Bylo pro tebe těžké se s ním rozloučit?
Jesse měl svoje osobní problémy, a já jsem se mu snažil pomoct, ale prostě to nefungovalo. Bylo smutné, že z kapely odešel, ale bylo to tak nejlepší. Měl to fakt těžké...
Dva roky na to Jesse zemřel. Bylo pro vás těžké připustit si jeho smrt?
Když umře někdo blízký, je to vždycky těžké. Já se snažil mít k tomu filozofický přístup, prostě se to děje a je to přirozený životní cyklus. Ale Jesse měl smůlu. Byla to hodně smutná záležitost. A Jesseho rodina byla vždy blízká naší kapele, a kvůli nim mě to mrzelo o to víc.
Od té doby hrajete pouze ve čtyřech, nechybí vám druhá kytara?
Dohadovali jsme se, že přibereme nějakého nového kytaristu, ale rozhodli jsme se, že nechceme přijmout někoho úplně nového do kapely. Může být mega super, ale zároveň je to těžké, co se týče komunikace. Je to takový trošku sociální experiment. A tak jsme si prostě řekli, že asi nikoho dalšího nepotřebujeme. A Mitch (Harris, kytarista Napalm Death, pozn. aut.) ví, jak udělat zvuk dvou kytar, takže jsme o tom přestali přemýšlet.
V roce 2018 jste otevírali koncerty pro Slayer na jejich rozlučkovém turné. Co pro tebe tato příležitost znamenala? Setkávali jste se Slayer osobně?
Samozřejmě! Co se týče mě, tak být na takovém velkém tour bylo trochu divné, protože jsem si myslel, že si z nás dělají srandu. Každopádně to byla úžasná zkušenost, i když nebylo tolik lidí, co nás tam vidělo. Starali se o nás fakt dobře, na to, že to nebylo moc velké. Co se týče samotných Slayer, tak Tom Araya byl hodně poblíž a dobře se s ním kecalo a byl celkově příjemný, a to samé Gary (Holt, kytarista Slayer, pozn. aut.) a Paul (Bostaph, bubeník Slayer, pozn. aut.). Co se týče Kerryho Kinga, tak toho jsme moc nevídali. Každopádně, co se týče Slayer, tak jejich rozhodnutí vcelku chápu. Byli super, ale prostě to ukončili. To jednou potká každou kapelu, i nás, prostě všechno jednou skončí.
Jsi známý tím, že často hostuješ na albech různých umělců. Co je pro tebe hlavním kritériem, abys na nabídku kývl?
Hlavně musí ta skupina dělat něco kreativně stimulujícího, to je vlastně všechno. Musí to být zajímavé. Samozřejmě nedělám nic rasistického, sexistického ani homofobního. Ani nic podobného, prostě negativního. Jinak rád pomůžu lidem, když můžu.
Napalm Death se dnes už dají počítat ke starší generaci metalových muzikantů. Odhadneš, jak dlouho můžete ještě dělat tak extrémní muziku?
Ví bůh... Já bych to časově neomezoval. Občas si skupiny říkají, jak dlouho ještě budou hrát. A když tak myslí, tak si říkají, že by měli zpomalit, a zpomalí, a už to pak není ono. Co se mě týče, tak jsem v dobré kondici, a rád hraju rychlou hlasitou hudbu a tak to budu dělat. Co se týče Napalm Death, tak můžeme vydržet klidně dalších deset, dvacet let... Taky se může stát, že se něco podělá příští týden, že třeba bude muset jeden z nás přestat. Ale to je prostě život a musíš s tím počítat. Život ti občas pod nohy hodí zkurveně velký klacky...
|
