„Čekejte jedny z nejtvrdších riffů, co jste od nás kdy slyšeli“, zaznělo od švédských Amaranthe na adresu jejich šestého alba „Manifest“. Po deskách „Maximalism“ a „Helix“ nezavání tohle prohlášení kdovíjakou revolučností, tedy pokud by severská šestice neměla v úmyslu se sunout čím dál tím víc do popové říše. A otázka toho, jestli se jedná o opravdu ty dosud nejtvrdší riffy, se ve finále stává podružnou. Daleko důležitější je, že Amaranthe své nové album jednak poskládali velmi pestře, takže by mohli uspokojit příznivce metalu i diskoték, adrenalinu i romantiky (byť samozřejmě ne všechny kroky na tomhle širokánském parketu musí nutně vonět všem), aniž by se museli snižovat k nějaké podbízivosti. A ještě podstatnější je skutečnost, že kapela nevsadila na střely krátkého doletu a „Manifest“ (a to tentokrát platí i pro ty na rychlý efekt postavené hitovky) se jen tak snadno nevyčerpá.
Do tohoto ranku přesně zapadá úvodní „Fearless“, která představí kapelu ve velmi nadupané formě – skvěle prokombinované a souznící hlasy všech tří pěvců, ideální propojení melodičnosti a agresivity, strhující gradace do napumpovaného refrénu, krátké vydařené kytarové sólo, působivé zvolnění, nabízející prostor pro křehčí výraz Elize, a to vše pohání galon adrenalinu. Od tohoto základu se pak odráží drobné (a někdy větší) nuance, kterými Amaranthe probarvují celé album – až neskutečná vlezlost (v pozitivním smyslu) refrénu v diskotékou nasáklé skladbě „Viral“, rozpumpovanost a lehce teatrální strašidláckost v „Archangel“, kontrast navztekané „Die And Wake Up“ s lehkým otřením se o orientální motivy, či nervní neklid ve „Scream My Name“. Opačným směrem míří zklidněná „Strong“ s jiskřivým proplétáním hlasů frontwoman Elize a hostující Noory Louhimo, dokazující, že Amaranthe umí napsat velmi silnou písničku i bez toho, aby se opírali o moderní pozlátka, či něžná „Crystalline“ s velmi důležitým vkladem cellisty Perttu Kivilaaksa. Předpoklad, že Amaranthe budou mít chuť strčit nos i do neortodoxních vod, potvrdí především vyhrocená a díky uštěkanému hlasu Henrika docela otravná „Boom! 1“, střízlivější „Adrenaline“ pak navzdory svému názvu deklaruje, že i našlapaná moderna v podání Amaranthe může znít hodně obyčejně a tuctově.
Byť se řadím zřejmě k menšině, Amaranthe jsem do alba „Manifest“ chápal jako kapelu, jejíž skladby jsou sice nesmírně natlakované, ale to, co velmi snadno získají zásluhou efektní přitažlivosti, to ztrácí díky nízkému poločasu jejich rozpadu. Tvrdit, že na „Manifest“ je kapela dospělejší, by asi příliš nevystihlo podstatu jejich posunu. Amaranthe si zachovali svoji explozivní energii, ale navíc dodali skladbám rafinovanější výraz, díky kterému se chytlavost motivů tak rychle nevyčerpá.
|
