Evropská folk metalová scéna se rozrostla o další zajímavou bandu. Se svým debutovým albem totiž přichází italská smečka Stilema. Hned na úvod je třeba upřesnit, že se nejedná o skupinu nějakých vyjukaných mladíků, ale o kapelu s více než patnáctiletou historií. Její kořeny sahají až do roku 2004, kdy ještě pod názvem Stilema XXI fungovala jako čistě akustické folkové těleso, inspirované tradiční irskou hudbu. Jak čas běžel, kapela stále přitvrzovala a přes folk rockové období dozrála až do dnešní metalové podoby. Nahrávka "Utopia" je tak vyústěním dlouhého a zajímavého hudebního vývoje. Italská pětice zde dokazuje, že je právoplatnou metalovou kapelou, ale zároveň nezapomíná na své folkové kořeny.
Hudebně má Stilema blízko k britským klasikům žánru Skyclad, ale zejména v tvrdších pasážích mi hodně připomíná ruskou Arkonu. O mikrofon se dělí kytaristé Gianni Izzo (čistý vokál) a Federico Mari (harsh vocal). To, že se kapela rozhodla na celé délce desky použít svou mateřštinu, vůbec nevidím jako problém (konec konců u folk metalových spolků to není nic neobvyklého), naopak mi italština vždy přišla jako krásný a zpěvný jazyk, který k hudbě historicky tak nějak patří a Izzův působivý vokální projev mě v tomto názoru jen utvrzuje.
Kapela se zcela záměrně vyhýbá přímočarosti a jednoduchosti, z toho důvodu "Utopia" nefunguje hned na první poslech, ale své krásy odkrývá postupně. Skladby jsou povětšinou delší, složitější a mění se v nich tempo i nálada. To ale neznamená, že by jim chyběla chytlavost, což dokazují písně "Tra leggende e realtà" a "Da qui non si passerà". Italové si pěkně pohráli i s dynamikou. Díky tomu mají metalové pasáže obrovskou sílu, u těch folkových je pro změnu zvýrazněna jejich jemnost. Nefunguje to jen u závěrečné balady "Armonie", která působí trochu utopeně.
"Utopie" je podařená deska, která posluchače nutí stále k dalším a dalším poslechům. Nejedná se sice o vrchol žánru, ale i tak Stilema potvrdila, že má velký potenciál prosadit se i mimo rodnou Itálii.
|
