Tentokrát to trvalo pět let, což je v kariéře Napalm Death nejdelší pauza. Ale tahle kapela si to už může dovolit. Má na to nárok, protože postavení legend si vydobyla už dávno. jejich alba "Scum", "Harmony Corrupiton" nebo "Topia Banished" léta patří do zlaté pokladnice extrémního metalu. Tehdy také definovali svou tvář na pomezí grindcoru a death metalu. Zpěvák Mark „Barney“ Greenway sice tvrdí, že se jedná o pokrokovou desku v tvorbě kapely a proto se natáčení protáhlo na celé tři roky, ale znáte to... Žádná velká revoluce se nekoná.
Během nahrávání se vyskytla spousta menších problémů. Kromě nabitého programu producenta Russe Russela se jednalo hlavně o nepravidelnou účast kytaristy Mitche Harrise, který v Napalm Death působí stejně dlouho jako Barney. Přesto se fanoušci kapely dočkali nástupce předešlého díla „Apex Predator – Easy Meat“ s lehce komplikovaným názvem „Throes Of Joy In The Jaws Of Defeatism“.
Úvodní píseň „Fuck The Factoid“ je typickým příkladem Napalm Death, jak je známe z předešlých let, možná jen s trochou přimíchané rychlosti thrash metalu. V podobném duchu následuje „Backlash Just Because“, v jejímž refrénu vynikají kytarové efekty, vytvářející zvuk druhé kytary. Třetím zářezem je rytmická „That Curse Of Being In Thrall“, které vévodí silné kytarové riffy, doplněné o rytmické bubny, jež jemně podporuje Shane Embury se svou baskytarou. Mírně blackmetalovým nádechem působí „Joie De Ne Pas Vivre“ což se dá z francouzštiny přeložit jako „Radost z nežití“. Black metal je z písně cítit hlavně v refrénech, při kterých tuhne krev v žilách. Celou ponurou náladu doplňují silné bicí, zastiňující ostatní instrumenty a z pozadí jen nepatrně slyšitelné efekty sborových vokálů.
Pravá černá mše nastane s příchodem skladby „Invigorating Clutch“, v první minutě je však rychle vystřídána typicky grindcorovou řežbou. Další pro Napalm Death typickou záležitostí je „Zero Gravitas Chamber“, která se velmi podobá úvodní „Fuck The Factoid“, ovšem v rychlejším tempu, s větším návalem energie a o něco více sází na sílu kytary. To nejlepší si kapela nechala na konec. V „Amoral“ je oproti předešlým deskám cítit onen zmiňovaný progres. Píseň je podstatně pomalejší než zbytek alba, o to víc se na ní projevuje rytmika a více vynikají všechny nástroje, které příjemně dokreslují hlas frontmana. V titulní „Throes Of Joy In The Jaws Of Defeatism“ Barney na úvod řve jako tur těžko srozumitelná slova, ovšem silný refrén dělá ze skladby velice výraznou záležitost. Řežbu do nástrojů snad ani není nutné zmiňovat, to už patří k základním stavebním kamenům Napalm Death. Album uzavírá překvapivě baladická „A Bellyful Of Salt And Spleen“, která s postupnou, avšak velmi mírnou gradací tiší všechny emoce vyvolané předchozím nářezem.
Napalm Death se po dlouhých pěti letech vytasili s opravdu silným materiálem, který se dá s přehledem považovat za jeden z největších deathmetalových počinů letošního roku. Na dlouhou dobu deska může svou silou a kvalitou zaplnit díru, kterou po sobě zanechaly všechny zrušené nebo přeložené koncerty, neustále se měnící opatření, které člověk nestíhá sledovat. Napalm Death si (i přes veškeré odkládaní a matení fanoušků) vybrali skvělé datum pro vydání této novinky.
|
