Znáte-li román „Hyperion“ od amerického spisovatele Dana Simmonse, nejspíš se shodneme na tom, že zpracovat toto dílo do kvalitativně a obsahově adekvátní hudební podoby je výzva jako hrom, trochu zavánějící sysifovstvím. O sebevědomí dánské Manticory svědčí fakt, že se touto cestou vydala na svém teprve třetím (!) albu, a to ještě pouhý rok po vydání předchozí desky „Darkness With Tales To Tell“. Aby nebyla situace pro kapelu příliš jednoduchá, nejenže mezi těmito dvěma alby došlo ke změnám v sestavě – basy se ujal Kasper Gram, který v kapele strávil třináct let, aby se před vydáním letošní desky „To Live to Kill to Live“ do sestavy znovu vrátil, druhou kytaru si vzal na starost Martin Arendal, jenž v sestavě vydržel podobně dlouhou dobu, nicméně na nahrávání následného alba „8 Deadly Sins“ se nepodílel), ale hlavně Manticora narazila na problém s autorskými právy a tak musela oproti inspiračnímu zdroji pozměnit jména osob i místa děje. Ke cti kapely nutno zdůraznit, že pro neposkytnutí práv měla pochopení a dokonce vyzvala své příznivce k zakoupení a přečtení si románu, aby mohli posoudit, jak se dokázala s jeho adaptací popasovat.
Manticora byla poměrně jasně vyprofilovaná už od svého debutu, takže na „Hyperion“ je jasně rozpoznatelná a plně se drží už známého výrazu a postupů. Svého pokukování po Blind Guardian se zjevně nikdy nevzdá, aktuálně lze přihodit i určité aroma Iced Earth. A pro charakteristiku tehdejší formy je ideální opět sáhnout po nejdelší kompozici - „A Long Farewell“ prozradí téměř vše podstatné. Strhující energie, nářez, drive, akce, zběsilá riffová honička. Důmyslné a přirozené změny tempa a výrazu. Výborná sóla kytary i kláves, krásně čitelná rytmika. Nesmírně působivé zakomponování ženského zpěvu (Karin Bodum ve třech skladbách a Share Q. Pedersen v jednom kousku úžasně zjemňují dravý projev kapely). A osobitý hlas Larse Larsena, který do téhle muziky ideálně zapadá (a škarohlídi můžou tisíckrát žehrat nad barvou jeho hlasu…). Podle této formule je v základu (zejména v první polovině alba) poskládaná většina písní, ale drobné nuance v jednotlivých skladbách nedovolí albu splynout do jedné konstantní nálady. A když už by to mohlo hrozit, přemýšlivě melancholická „Reversed“, poetická „At The Keep“, či útočně melodická instrumentálka „Swarm Attack“ snadno obohatí tenhle bohatě emotivní obraz o další barvy .
Na výzvu kapely bez uzardění přiznávám, že bez nápovědy bych knižní předlohu v albu určitě neobjevil, Ale ono to vůbec nevadí, pokud se jedná o výpravnost, patos a epičnost, hraje to Manticora na jedničku. Na „Hyperion“ se jí povedlo znovu vytvořit velice svébytné, dějové velmi bohaté, technicky (i posluchačsky) sice náročné, ale dostatečně přístupné a soudržné dílo, s řadou silných melodií, plné nápadů, s ohromnou energií a pohlcující atmosférou. A hlavně s noblesou, překonávající největší úskalí koncepčních příběhů – souběžné udržení dějové linie a spádu alba se obejde bez jakéhokoliv kompromisu. Absolutorium v diskografii kapely? Kdepak, ještě pořád ne…
|
