Otázka smrtelných hříchů je pro soustavně hřešící lidstvo zjevně velmi zajímavým tématem, vždyť písemné zmínky, zachycují snahu o jejich definování a pojmenování, lze zaznamenat už ve čtvrtém století našeho letopočtu. Postupem času se jejich počet ustálil na sedmi (pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost) a veškeré snahy o jejich modernizaci se zatím míjí účinkem. Zpracování tohoto tématu a jeho propojení s životem imaginární postavy se pro Manticoru stalo jedním ze zásadních kroků jejich kariéry. Na to, že se album „8 Deadly Sins“ stalo jedním z nejlepších (ne-li vůbec nejlepším) počinů diskografie této kapely však mělo zásluhu nejen silné téma, ale i přítomnost producenta Tommyho Hansena (ten sice přiložil ruku k dílu už na předchozím albu, ale až na téhle desce jako by jejich vzájemná chemie zafungovala naplno a spolupráce dokonale zaklapla) a snad životní výkon Larse Larsena.
Díky pohlcující atmosféře a vypjatě emotivnímu Larsenovu projevu zalézá „8 Deadly Sins“ neskutečně rychle a hluboko pod kůži. Manticora přitom ani nyní na svých postupech prakticky nic zásadního nemění, jen pocit, že o něco „zlejší“ a agresivnější kapela dokonale vstřebala a prožila ústřední myšlenkový motiv, je ohromně silný a nedá ani na moment posluchači vydechnout. I přes to, že se Manticora na albu poprvé prezentovala jako čtveřice (kytarista Martin Arendal pauzíroval, byť na nahrávání některých kytar se podílel, a klávesistu Jeppe Eg Jansena, který se s kapelou rok před vydáním desky rozloučil, hostovsky nahradil Finn Zierler) zní monumentálně – umí vyvolat strach, navodit pocit nebezpečí, ale i působit majestátně, byť temnější a zlověstnější dojmy na retrospektivní procházce časem v období let 1934 – 2004 převládají. Manticořích osm hříchů (požitkářství, nenávist, zrada, agrese, žárlivost, arogance, neznalost, apatie), o nichž hlavní postava vypráví na svém smrtelném loži a každý z nich je zasazen do jednoho konkrétního roku, má ohromnou sílu, za nejpůsobivější pak lze považovat thrashem stříknutou nenávistnou rubanici „1944- Playing God (Hatred)“, v níž Larsenův hlas působí nejnašlápnutěji (repliku „the hatred buried deep in me“ zní jak z nejčernějšího nitra), veškeré nástroje pořádají v instrumentálních pasážích zběsilou honičku, majestátní sbory skvěle zahušťují atmosféru, energie téhle skladby je naprosto drtivá a ze scénických zvuků v samotném závěru mrazí dvojnásob. Vyjma zklidnělé „1981- Fall From Grace („Ignorance“) s až kontrastně romantickým úvodem, který však je jen krátkodobým vyklouznutím z velice hutné atmosféry, prakticky celé album pulsuje ve velmi dravém tempu a ve značně vyostřené formě, s úžasně bohatou přehlídkou hráčského umění celé kapely….
V bookletu alba „8 Deadly Sins“ kapela na závěr děkuje milionům fandů po celém světě (a se smíchem dodává, že vědí, o koho se jedná). Nedokážu odhadnout, zda se její věrní dají počítat na miliony, ale za tohle album by si to Manticora bezesporu zasloužila.
|
