Existují dnes ještě Bon Jovi jako kapela nebo je to jen sám Jon a s ním kupa námezdních muzikantů, na něž byli degradováni i letití kolegové David Bryan a Tico Torres? Navenek se všichni tváří spokojeně, Jon se ve společnosti čtyři svých (papírových) kolegů usmívá do objektivů fotoaparátů i kamer jako zamlada, ovšem není to jen falešný úsklebek? Lze ještě věřit tomu, že právě BON JOVI vydávají novou desku? Nebo ji vydává Jon pod hlavičkou své kapely, aby se lépe prodávala? Tento trik mu funguje už řadu let, co z kapely vypudil tak důležitého člena, jakým byl kytarista Richie Sambora... Důkaz o vnitřní integritě kapely měl být předložen s novou deskou „2020“. Ale ten kdovíjak pádný není a otázky spíše jen prohlubuje.
U Bon Jovi se začalo něco kazit. Je jasné, že Jon už dnes nechce dělat skladby typu „You Give Love A Bad Name“, „Livin` On A Prayer“ nebo „Keep The Faith“. A je to i naprosto pochopitelné. Jon byl vždy chameleon a vždy se pokusil zachytit dobu. Když tomu tak velela, tvořil stadionové hity, aby posléze jako první z té zařivé hairmetalové scény shodil háro, představil image více orientovanou na pouliční prostředí a vykřikoval, že místo metalu dnes doma poslouchá hip-hop, aby se z něho stal postupem let písničkář po vzoru svého idolu Bruce Springsteena. Jenže tomu jeho trubadurství lze věřit, Bon Jovimu už poněkud méně. Snaha být vyspělým muzikantem a ne jen tím, koho obdivují holčičky a maminy od ploten, mu až tak nevychází.
Jon je dobrý muzikant, o tom žádná. Ale fakt, že hraje více rozumem a peněženkou než srdcem, se ukazuje stále markantněji. Proto znovu k tvorbě nové desky nepřipustil žádného ze svých kapelních kolegů, většinu skladeb stvořil sám, popřípadě opět za pomoci úplatných skladatelů a producentů Johna Shankse a Billyho Falcona. Znovu tak předkládá spíš sólovku než desku kapely. Na „2020“ se papírově musí nahlížet jako na album Bon Jovi, jelikož pod tou hlavičkou vychází. Ale jaký názor na něj budou mít staří fanoušci, to už je otázka druhá. Jon svůj skladatelský rukopis v podstatě nezměnil, jen jej tentokrát ořezal ještě více na kost, zabředl silněji do popových vod a stranou ponechal bombastičnost, která jej provázela po celou dobu kariéry. Proto „2020“ představuje sbírku deseti skladeb, které si lze dost dobře představit v podání samotného Jona, hrajícího na akustiku u táboráku, ale na desce Bon Jovi? Kapely, která byla ještě docela nedávno synonymem stadionového rocku či pop rocku? Hmmm...
K těm klasičtějším, symbolizujícím charakteristické rysy kapely, se mohou trochu nesměle zařadit svižnější věci „Limitless“, „Beautiful Drug“ nebo „Let It Rain“, ovšem i ony už působí naředěně a opotřebovaně. Plní spíše funkci toho, že si je člověk spojí s minulostí kapely, dejme tomu od alba „Have A Nice Day“ dál, ale že by mohly konkurovat hitům z dřívějších časů, na to nemají sílu a energii. Z těch dob zbyly typické (i když už dříve slyšené) melodie a dnes už i trochu otravný zpěv samotného Jona. Spolu s tvrdší (asi jen z povinnosti) „Brothers In Arms“ a možná ještě s pilotním singlem „Do What You Can“ jsou tím lepším, co „2020“ nabízí. Jon se zde snaží docílit alespoň části dřívějšího entuziasmu, i když je jasné, že doby „Slippery When Wet“ a „New Jersey“ jsou dávno zaváty prachem času.
 Ve zbytku alba už je to trochu horší. Kdysi výstavní tvář kapely, tedy silné balady, jsou minulostí. Zmizela bombastičnost „Always“, „Bed Of Roses“ i „Never Say Goodbye“, zato je tu absolutní vrchol nevkusu v podobě uslzené a až k uzoufání plytké „American Reckoning“, v níž se Jon pokusil nešťastným způsobem reagovat na vlnu protestů poté, co po policejní zásahu zůstal mrtvý černošský recidivista George Floyd. Není to o předsudcích, že by Jon měl zpívat o posteli z růží, nešťastných rozchodech, věčné lásce, a ne vytvářet účelová politická provolání, to u něho vždy působilo nepatřičně a tentokrát je to učiněná katastrofa. Dobře nedopadly ani „Story Of Love“ a „Lower The Flag“, které postrádají alespoň nepatrný náznak energie. Nejpoveděnější baladou (a že je jich na albu takřka polovina) je „Blood In The Water“, ve které jako by si zpěvák vzpomněl na svůj někdejší talent v gradování kompozic se silným refrénem. Ani tentokrát se sice nekoná návrat do zlatých časů, ale přece jen oproti zmíněným třem písním je kvalitativní posun markantní... A pak je tu závěrečná „Unbroken“. Jonova skoro až svazácky družná skladba, vidící svět skrz růžové brýle. Její ambice bohužel pohřbívá zpěvák sám, protože právě v ní je jasně slyšet jeho tenčící se pěvecký fond. Schválně ji porovnejte s podobně stavěnou „Something To Believe In“ z alba „These Days“…
„2020“ je nejhorší deska, jaká kdy pod hlavičkou Bon Jovi vyšla. Z Jona jako kdyby vyprchávala dávná energie a zůstával jen pocit povinnosti předložit nějaký materiál za každou cenu. Pořád nemůžeme mluvit o úplně průměrné nahrávce, ale už se k té metě začínají Bon Jovi přibližovat.
|
