Francie navzdory své rozloze, počtu obyvatel i ekonomické vyspělosti nikdy nepatřila mezi metalové velmoci, přesto se zde najde mnoho kapel, kterým se sice do světové extra třídy nepodařilo proniknout, ale rozhodně k ní svoji kvalitou nemají daleko. Jedním z těchto spolků jsou i heavy metaloví nezmaři Lonewolf. Kapela kolem kytaristy a zpěváka Jense Börnera drtí těžký kov už od počátku devadesátých let a novinka "Division Hades" je jejím jubilejním desátým zářezem na pažbě. Francouzští harcovníci si tak pro své příznivce krom desítky nových skladeb přichystali i jeden milý bonus. Nahrávka totiž obsahuje druhý disk s desítkou znovu nahraných písní kapely z dob jejích počátků.
Ve stylovém směřování francouzské čtveřice se žádné překvapení nekoná. Pánové zůstávají absolutně věrni old school heavy/power metalu se silným odérem osmdesátých let. Na jakoukoliv modernu, klávesy, elektroniku či symfonické prvky úplně zapomeňte! Pro tohle není na "Division Hades" místo. Nahrávka je až brutálně syrová. Dvě kytary, basa, bicí a Börnerův nízko položený chraplák to jsou veškeré suroviny, ze kterých Lonewolf vaří. Nutno ovšem dodat, že i přes veškeré klišovité postupy to celé dohromady skvěle funguje a z nahrávky stříká energie na všechny strany. Takhle přesně si představuji práci pravověrných kovářských mistrů. Kytaristé drtí riffy až lítají jiskry a to vše v nekompromisně zběsilém tempu. Kulometnou palbu kopáků bicmena Bubu Brunnera přeruší až dvouminutová instrumentálka "To Hell and Back" a pak testosteronem napěchovaná jízda začíná nanovo. Musím zmínit ještě příjemně melodická kytarová sóla, která obstarává především navrátilec do sestavy Damien Capolongo. Kapele se podařilo přijít s nebývale silným materiálem, protože prakticky každá z deseti písniček na desce má ambice stát se hitem. Vypíchnul bych hlavně tutové koncertní hymny (pokud tedy vůbec někdy ještě nějaké koncerty budou) "The Fallen Angel" a "Underground Warriors".
Druhý kotouč obsahuje znovu nahrané skladby především z raných demáčů francouzské formace a pár kousků z prvních dvou oficiálně vydaných počinů „March into the Arena“ a „Unholy Paradise“. Nahrávka samotná je přesvědčivým důkazem obrovského skladatelského posunu kapely, protože celý druhý disk působí ve srovnání s novým materiálem jako chudý příbuzný.
Hudba Osamělého vlka rozhodně není pro každého. Mnohým melodikům jejich „staromódně“ pojatý heavy/power metal šmakovat nebude. Ať už pro jeho archaičnost nebo z důvodu Börnerova přespříliš hrubého vokálního projevu. Já ale z nahrávky cítím obrovský zápal pro věc, uvěřitelnost a hromadu energie, to se francouzskému kvartetu nedá upřít.
|
