„My dear friend, I bid you welcome to the show…“
Těmito slovy končí první dopis z kolekce „The Black Circus Part I - Letters“, kterou Manticora představila už dva roky po vynikající desce „8 Deadly Sins“. Tuto repliku kapela klidně mohla použít jako motto celé nahrávky, protože strhující příběh o podivnostech, odehrávajících se v putovním Černém cirkuse (kde jinde hledat inspiraci, než u H.P Lovecrafta?), se stal tou největší „show“, kterou Manticora hudebnímu světu kdy předvedla.
Zásluhu na tom má hned několik faktů. Jedná se o dosud nejpestřejší nahrávku kapely, kde kromě obvyklých zvratů v rámci samotných skladeb Manticora do svého příběhu zařadila i čtyři kratší intermezza, svým názvem „Intunerie“ (z rumunštiny „temný“) dokonale vystihující podstatu celé nahrávky. Šlo o dosud nejkratší nahrávku kapely a tím, že exploze nápadů byla ještě vydatnější, než na předchozích nahrávkách, nedají „Dopisy“ ani na moment vydechnout. Příběh je dokonale zpracovaný, se strach se z něj plíží sice nenápadně, ale přitom tak intenzivně, že by se Manticora mohla směle postavit do jedné řady s King Diamond. Dějové napětí houstne a mohutní, a fakt, že nedojde na stoprocentní a ohromující vyvrcholení, lze snadno vysvětlit otevřeným koncem a výhledem na vydání druhého dílu. Naprosto geniální autorská forma, ve které lyrika, která má formu skutečných dopisů a texty si lze v bookletu přečíst jako běžnou korespondenci, dokonale zapadne do typické melodičnosti, ve které se kapela nemusí nijak krotit či omezovat. Zmiňovat obvyklé výborné hráčské provedení, či sytý, čitelný a důrazný zvuk (opět Tommy Hansen) asi není už potřeba.
V téhle nesmírně vyrovnané a natlakované kolekci je vcelku zavádějící hledat její vrcholy. Fakt, že už samotné intro „Enter The Carnival“, z hudebního hlediska v podstatně minimalistické, z hlediska atmosféry ohromně působivé, prozradí, že se tady otvírají dveře nesmírně silné kolekci, s nástupem neurvalé titulní „The Black Circus“, je zjevné, že Manticora je natlakovaná až neskutečnou dávkou energie, větší propojení živočišného projevu Larse Larsena s dravými sbory tradičně evokuje barvy Blind Guardian, a že divoké a nápadité kytarové honičky jsou naprosto strhující. Elektrizující a hrubou náladou je nabité celé album, a velmi důvtipně ji navolňují nejen zmíněná jemnější intermezza, ale i neobvykle dojemná a melancholická „Freakshow“ s hladivou akustickou kytarou, či smyslně jemný příspěvek Karin Borum ve vrcholu alba “Wisdom“, dokonale propojujícím tak typickou eleganci a agresivitu kapely.
Úžasná deska! Po takovémto majstrštyku jen těžko mohla být očekávání blížícího se druhého dílu větší…
|
