Zatímco Dark Funeral spí, krapet zastíněná švédská blackened deathmetalová ikona Necrophobic využila volného času během jarní fáze koronavirové epidemie a ve své pekelné sluji ukula nový kotouč „Dawn of the Damned“, který přebírá žezlo od vřele přijatého, dva roky starého (a na diskografické poměry stockholmské formace ještě úplně nezaprášeného) sourozence „Mark of the Necrogram“.
Tito vyslanci temnoty, kteří se ve srovnání se svými žánrovými souputníky Behemoth v undergroundu drží více, jsou po celých třicet let činnosti věrni svému původnímu stylu; zásadovost vzhledu (ve většině) dlouhovlasých postav, oděných do kůže a hrotů a s tvářemi ozdobenými pekelným malováním jejich hudební vyjadřování dokonale dokresluje.
Nepřetržitě po celou dobu existence kapely, jež je pojmenovaná po songu Slayer, v sestavě setrvává pouze zakládající bubeník Joakim Sterner. Za úspěchem „Mark of the Necrogram“ stála staronová sestava; po menší pauze se navrátila dvojice dlouholetých kapelních kytaristů Sebastian Ramstedt a Johan Bergebäck a za mikrofon se po mnoha letech (a po incidentu Tobiase Sidegårda, který byl usvědčen z domácího násilí na své manželce a dětech) opět postavil temnověrec Anders Strokirk. Ten se v roce 1993 postaral o vokály na možná trochu opomínaném debutu „The Nocturnal Silence“ a poté se kvůli závazkům vůči kapele Blackshine rozhodl Necrophobic opustit. Chlapi ale naštěstí zůstali přáteli, a tak si teď jeho vraždícího řevu s Necrophobic můžeme užívat napotřetí. Aby těch změn v sestavě nebylo v poslední době málo, po odchodu Alexandera Friberga k sobě Švédové nyní přibírají ještě nového basáka Allana Lundholma.
Z dvojice posledních alb je „Dawn of the Damned“ to vážnější a inteligentnější, jinak kvalitou, cílevědomostí, vyhovující chytlavostí a zvukem (Fredrik Folkare opět odvedl velmi dobrou práci) si jsou tyto desky velice blízké. I o oba přebaly se postaral stejný člověk, známý Necrolord, jehož služeb Necrophobic nyní využili už potřetí (poprvé v roce 1997 při tvorbě přebalu pro „Darkside“). To hlavní v novém materiálu opět obstarávají – až virtuózní – kytary, které bez nadsázky a přibarvování excelují. Kytarové duo Ramstedt a Bergebäck dovádí jako dva rozvášnění kocouři s nepolevující chutí si to dychtivě rozdávat. Vždyť už úplně první tóny scénu otevírajícího perfektního intra věstí blyštivou kytarovou extratřídu. Tu posléze předvede ultramrazivý refrénový riff v nejnávykovějším kousku kolekce „Darkness Be My Guide“, z nějž pekelné plameny sežehující veškerou dobrotu šlehají zatraceně vysoko, nebo třeba skvělá „Mirror Black“ a její trýznivě kvílivá konstrukce. Upřímné radosti ze hry a psychické pohody si nelze nevšimnout ani v Luciferově veselici plné tanečků „The Shadows“, v nezkrotných vyhrávkách výpravné sedmiminutovky „The Return of a Long Lost Soul“ anebo v blackovější, trochu jinak laděné „As the Fire Burns“. Pomyslným vrcholem fascinujících skandinávských kytar jsou snová virtuózní sóla hraná s naprostou lehkostí, to v „The Return of a Long Lost Soul“ budiž za vzorový příklad.
„Darkness Be My Guide“ má všechno, co od blackened deathmetalového nářezu požadovat. Výborné přitažlivé riffy, bouřlivé bicí ženoucí skladbu kupředu, atraktivní sólo a parádní srozumitelný řev, který s chytlavou refrénovou melodií vede k senzační euforii. Když už jsme u vokálů, pro fanoušky thrash metalu a kapely Destruction bude jistě zajímavá „Devil´s Spawn Attack“, kde si zahostoval Schmier.
Silný hit „Tsar Bomba“ nebo houpavější nádhera „Requiem for a Dying Sun“ z minulého „Mark of the Necrogram“ nacházejí své rovnocenné parťáky. „Dawn of the Damned“ je vypiplaná, důrazná, bezohledná pekelná jízda s osvěžujícími tempově kontrastními průniky, kouzelným charismatem, skvělou kytarovou vytříbeností a výbornou produkcí, která vsadila na jistoty svého předchůdce a která se bez sebemenších zádrhelů sype nezadržitelně vpřed. Necrophobic to mají těžce na háku a je až s podivem, že se při takových kvalitách a ambicích drží celkem v ústraní.
|
