Americký kytarista Ross Friedman, pyšnící se údernou přezdívkou Ross The Boss, je na roztrhání. Na jaře vydal sólové album „Born Of Fire“ a teď přichází se třetí deskou své kapely Death Dealer „Conquered Lands“. To však není jediná aktivita, které se tento muzikant věnuje. V plánu na nejbližší dobu je také comebackové album legendy amerického punk rocku The Dictators, u které Ross v sedmdesátých letech začínal. Proto byla ideální příležitost spojit se s ním, navíc, kdy jej lze teď zastihnout v jeho domovském New Yorku, odkud letos nemůže vyrazit na dlouhotrvající turné. Jak se z punkera stal kovaný metalista? Jak vznikli Manowar, co nejvíce ovlivnilo jejich začátky a proč vlastně Ross už dnes není jejich členem? Následující řádky snad přinesou uspokojivá vysvětlení.
Existuje podle tebe v současné době v Americe silná heavymetalová scéna? Jaká je pozice heavy metalu proti jiným hudebním stylům?
Řekl bych, že ve Spojených státech je v undergroundu velká metalová scéna. Je rozdílná od Evropy, ale je tu dost fanoušků heavy metalu. Problémem trochu je, že se nás média snaží ignorovat, ale fanoušci tu jsou a je jich dost.
Aktuálně vychází deska „Conquered Lands“ tvé kapely Death Dealer. Mohl bys ji i celou kapelu představit?
Jasně, proč ne. Je to třetí album Death Dealer, první nahrávku jsme nahráli v roce 2013, „War Master“, dva roky potom „Hallowed Ground“ a to nás teď navedlo na „Conquered Lands“. Kromě mě tam je můj parťák, Stu Marshall ze Sydney v Austrálii, který taky hraje na kytaru. Stu byl kdysi ve skupině Dungeon, která je v Austrálii populární... Pak je tam nový přírůstek basista Mike LePond, pak bubeník Steve Bolognese, kterýmu občas říkáme Steve Boly. Je to jeden z nejlepších bubeníků na scéně! A zpívá Sean Peck. A ta nahrávka je naprosto zabijácká, to ti povím.
Kdybychom měli porovnat novou desku s předchozími dvěma nahrávkami, kde vidíš největší rozdíl?
Myslím si, že texty jsou takové ostřejší. Taky máme víc zkušeností, protože máme za sebou různá turné a to i ve velkých arénách. Ale hlavně si myslím, že všechny naše nahrávky jsou fakt dobré, takže až tolik se toho nezměnilo.
Jako první singl jste vydali skladbu „Supreme Sorcerer“. Proč jste vybrali tuhle a bude následovat i nějaký další singl?
Jo, rozhodně bude. „Sorcerer Supreme“ je užasný song a chtěl bych říct, že je to hlavně díky Seanovu zpěvu, protože ten je fakt skvělý. Taky náš dvojitý kytarový útok tomu dává říz a taky tam můžeš slyšet, jak moc dobrý je Steve Boly. Celkově je to strašně chytlavá písnička, dobře si drží tempo. Další singl se bude jmenovat „Running With The Wolves“, ke kterému bude i úžasný videoklip. Jsou tam záběry z našeho „ArenaTour“ z východní Evropy, u kterých jsme si řekli: „Sakra, to fakt musí lidi vidět!“ Součást ítoho videa jsou i praví vyjící vlci, a vyjde to hodně brzo.
Letos jste udělali změnu na postu basisty. Proč s vámi už nehraje Mike Davis a místo něj přišel Mike LePond?
Mike Davis byl super basák, super jako člověk, uměl udělat show, ale on sám si řekl, že chce dělat taky jiné věci… No a lidi musí být šťastní, takže nás opustil. Bylo to v dobrém a pořád ho máme rádi. Každopádně, když se uvolnilo místo, tak jsem si tam chtěl dosadit Mikea LePonda z mé sólové kapely. Mike je prostě na úrovni Geezera Butlera nebo Jacka Bruce, alespoň podle mě je takhle dobrý. I když má Mike LePond`s Silent Assassins a další projekty a je to vytížený hudebník, tak teď je ve skupině s námi a my jsme moc rádi, že ho máme.
Ostatně všichni členové Death Dealer mají řadu jiných závazků. Jak dokážete tyto aktivity skloubit a jak budete v současné špatné době album propagovat?
Co se týče nějakých promoaktivit, tak to děláme právě teď a tady, formou rozhovorů. Měli bychom mít vysokou sledovanost na sociálních médiích. Chceme zaujmou tím, že tři písničky budou normálně dostupné na spotify, ale zbytek si musíš koupit, když je chceš slyšet. I když pro nás je spotify pohroma, nechceš přece dávat všechno zadarmo… Jasně, všichni máme další projekty, ale je to dobře. Každý z nás je sebevědomý rockový génius, tak proč toho nevyužít? (smích)
Letos na jaře jsi vydal sólovku „Born Of Fire“, teď přichází Death Dealer s „Conquered Lands“. Byl na přípravu nové desky dostatek času?
Na „Conquered Lands“ jsme dělali už nějakou dobu, ale původní termín šel úplně do prdele. Původně jsme měli taky vyrazit na turné v dubnu, kdy jsem se měl vracet z jiného turné, ale přišen zkurvený čínský virus a poslal všechno do prdele. Všechno se zrušilo, celý hudební byznys… Ale na druhou stranu, aspoň je dost času na produkci. Já teď zrovna dělám na další desce Death Dealer a dokonce nahrávám nějaká sóla pro páté album Death Dealer. Dobré zprávy, co? Tím chci říct, že rozhodně nelenošíme, vydáváme dost věcí, což je hodně fajn…
Takhle činný jsi už několik desetiletí, od sedmdesátých let, kdy jsi začínal v punkové kapele The Dictators. Jak jsi tehdy vnímal punkové hnutí, které většina metalistů neměla ráda?
První nahrávka The Dictators vyšla v roce 1975. Když jsme začínali, tak se ve městě (v New Yorku, pozn. aut.) nic nedělo, ale lidi byli připraveni na něco nového. Když jsme začali, tak byly ve městě tři skupiny, který měly nějaké kontrakty, New York Dolls, Kiss z Queensu, a The Dictators z Bronxu. A pak se v roce 1977 pořádně rozjelo punkové hnutí, což byla jedna z nejlepších věcí, které se v rocku staly. Byli tam třeba Talking Heads, The Ramones, my v The Dictators a za oceánem měli zase anglickou verzi toho hnutí, Sex Pistols, Billy Idol, The Clash. Metalisti vždycky říkali že The Dictators byli moc punkoví na metal a moc metaloví na punk, ale tehdy jsme pomáhali zakládat americký punk. Každopádně teď děláme další hudbu s The Dictators, za pár týdnů vyjdou nové songy. Celkově jsem prostě dost vytížený… A pak jsme s Manowar pomohli založení power metalu. Takže by se dalo říct, že jsem byl jeden ze zakladatelů power metalu a americkýho punku! Je to šílený!
Když The Dictators skončili, založil jsi v roce 1980 s Joeyem DeMaiem Manowar. Jak se stalo, že jsi z punkera byl najednou heavymetalový kytarista?
Rozhodně za to mohl právě heavy metal, ale já nerad dávám věcem takovéhle názvy. Každopádně jsem vždycky byl spíš tvrdší kytarista, mým idolem byli napřed bluesoví hudebníci jako Fleetwood Mac, Peter Green, Jimmy Page, Jimi Hendrix. Líbily se mi bluesové kytary, takže když jsem vyrůstal, byl jsem spíš bluesový kytarista. Když jsem potkal Joeyho, hrál jsem ve francouzské skupině Shaken Street, byl jsem s nimi na turné a dělali jsme předskokany Black Sabbath. Myslím, že to bylo v Newcastlu, za mnou tehdy přišel Ronnie James Dio a řekl mi, že hraju fakt super a že má kamaráda, se kterým bych se měl seznámit, že je to bedňák a pyrotechnik Black Sabbath. Byl to Joey. Pak jsme trošku jamovali v šatně Black Sabbath a řekli jsme si, že musíme spolu založit kapelu.
S Manowar jsi vydal všechna jejich zásadní alba. Na které vzpomínáš nejraději?
Rozhodně na první „Battle Hymns“, což byl start naší kariéry. Na to vzpomínám moc rád, jak jsme začínali, jak jsme získali první nahrávací smlouvu... Tenkrát to byla asi nejlepší metalová nahrávka.
V Evropě byli Manowar jedna z největších heavymetalových kapel osmdesátých let. Jak tomu bylo v Americe? Měli jste tam také velké úspěchy jako v Evropě?
Rozhodně jsme tady nebyli tak úspěšní a oblíbení jako v Evropě. Možná jsme v Americe měli víc hrát, dělat víc koncertů. Ale i tak... Prostě jsme byli oblíbení spíš u vás v Evropě a v Jižní Americe.
Po vydání alba „Kings Of Metal“ jsi Manowar opustil, čímž se rozpadla klasická sestava. Proč jsi tehdy odešel?
Já jsem Manowar neopustil. Byl jsem požádán, abych sám skončil. V podstatě mě vyhodili. Mým záměrem nikdy nebylo opustit Manowar, ale některé věci se prostě dějí. Mě to nasměřovalo na mou vlastní cestu, oženil jsem se, narodil se mi syn a začal jsem dělat další hudbu. Muj syn se narodil v 1991 a já byl pryč z Manowar v 1988… Od té doby jsem toho ale vydal opravdu hodně.
V devadesátých letech jsi znovu obnovil The Dictators, hostoval jsi na albu švédských The Hellacopters „Payin` The Dues“ a nakonec postavil projekt The Spinatras. Měl jsi znovu chuť na punk n`roll?
On to nebyl úplně punk rock, protože při tom člověka napadne britský punk rock, účesy, piercingy, prostě anglický styl. Ten americký je dost jiný, je spíš o pouličním přístupu. The Hellacopters byli fanoušci The Dictators, dělali jsme s nimi turné po Skandinávii. Tenkrát se mě zeptali, jestli bych nechtěl něco nahrát na jejich albu a dodnes jsme skvělí kamarádi. Kromě The Spinatras jsem měl taky další skupinu Heyday a obě tyto kapely mají svoje alba a dodnes tvoří. Stejně jako The Dictators, se kterými teď dělám na nové hudbě.
Po roce 2000 ses připojil ke kapele The Brain Surgeons, kterou vedl bývalý člen Blue Öyster Cult Albert Bouchard. Proč tento zajímavý projekt po albu „Denial Of Death“ skončil?
Já jsem vždycky byl Albertův fanoušek, už když hrál v Blue Öyster Cult. Je to skvělý chlapík a když jeho skupina potřebovala kytaristu, rád jsem to vzal. Takže jsme udělali „Denial Of Death“, byla to úžasná nahrávka, máme v plánu se k ní vrátit a udělat ji znovu s novou zpěvačkou.
Navíc Albert teď hraje na bicí u The Dictators. Je to rockový génius v pravém slova smyslu.
Od devadesátých let jsi působil v řadě dalších projektů. Který z těch dnes už neexistujících byl pro tebe nejdůležitější?
To je těžké říct. The Spinatras byli super a lidi je podle mě slyšet chtěli. Jenže pak skončila nahrávací společnost, u které jsme dělali a všechno bylo pryč. To samé platí pro Brain Surgeons. Kdykoliv nahraješ album s nějakým projektem, tak nikdy nevíš, co se stane a jak to lidi vezmou. Ale na celou svou diskografii jsem pyšný. A nebýt teď tohohle covidshitu, tak bych měl tři skupiny, se kterými bych mohl jezdit na turné - Death Dealer, The Dictators a přímo sólovou kapelu Ross The Boss.
A jak je to v současnosti. Která kapela je kromě tvé sólové a Death Dealer ještě plně funkční?
Všechny z těch, co jsem teď jmenoval, fungují.
Vrátím se ještě k Manowar. Ti v roce 2018 vyhodili kvůli problémům se zákonem tvého nástupce Karla Logana. Neuvažoval si, že by ses k té kapele vrátil nebo nepřišla od DeMaia nabídka?
Myslím si, že už v Manowar nechtějí někoho jako já. Proto se mi Joey jednoduše neozval. Ale mě to nevadí. Ví, kde jsem a má moje číslo, a jak jsem řekl, pro fanoušky budu hrát kdykoliv. Doslova stačilo, aby DeMaio zavolal. Ale že bych kvůli tomu nespal, to se rozhodně říct nedá.
Odkud jste na začátku kariéry Manowar čerpali inspiraci? Z knížek, legend, nebo snad z filmů?
Hodně nás ovlivnila klasická hudba jako Richard Wagner. Pak samozřejmě kapely jako Black Sabbath nebo Queen… Ne, že bychom tím byli inspirováni ze začátku, ale časem jsme viděli film Barbar Conan, a to dost určilo, kam bude směřovat naše skupina, protože nás to dost dostalo a vlastně to narýsovalo linky, kterých se Manowar drží. Říkali jsme si, že nechceme být jako Judas Priest, Iron Maiden nebo Budgie. Všichni mají super styl, se kterým rozhodně nemám problém, ale kdyby jsme tohle jeli taky, tak by lidi viděli jen další britský metalový styl, klasický džíny a kůže a nevyčnívali by jsme. Tak jsme si řekli, že vyčnívat budeme, a udělali jsme to.
Spousta lidí to milovalo, někteří to nesnášeli, ale tak je to vždycky.
|
