Po loňském vynikajícím albu italských Hollow Haze „Between Wild Landscapes and Deep Blue Seas“ se mohlo zdát, že kytarista a jeden z pilířů power-symfoniků Eternal Idol Nick Savio je v excelentní formě, takže novinka jeho druhé party „Eternal Idol“ slibovala mnohé, obzvlášť s ohledem i na podařené debutové album. Jenže svět neběží podle papírových předpokladů… To, že to skřípe mezi Nickem a bubeníkem Camillem Colleluorim, se dalo odhadovat podle toho, že Camillo před třemi lety opustil Hollow Haze a v loňském roce dopadlo podobně jeho angažmá u Eternal Idol. Že s ním kapele dala vale i jeho zpívající dcera Giorgia je pochopitelné a tak se Eternal Idol ocitli bez zpěvačky.
Georgii vystřídala typově velmi podobná Claudia Duronio (Serenade), která však v duetovém spojení s Fabio Lionem hraje druhé housle, a v případě, když se pustí do afektovaného výškaření (kterým zrovna nešetří], tak chvílemi i třetí. A to je první důvod, který přispěl k poněkud rozpačitému letošnímu výsledku. Druhým je pak fakt, že Nick zjevně vystřílel u Hollow Haze takřka do posledního ostré náboje a pro Eternal Haze si schoval trochu zvlhlejší prach. Výsledkem je průměrné album, které neurazí, ani nenadchne, a u kterého kapele pogratulujete k tomu, že má ve svých řadách všudybyla Fabia Lioneho (nejen proto, že má v kapele na starosti i texty a vokální melodie, ale hlavně proto, že mu skvěle zpívá). Hledáte-li hlavní důvod k tomu po téhle desce sáhnout, je jím právě Fabiův hlas, ze kterého (především v přibroušenějších a vypjatějších polohách) běhá mráz po zádech. Občas mu sekunduje i Saviova sólová kytara, ale u ní je poměr mezi vzrušujícími sóly a profesorskou rutinou tak nějak půl na půl.
Ne, že by na téhle načančané desce bylo něco vyloženě špatně. Jen prostě staví na ohraných motivech, příliš odhadnutelných momentech a docela často jen tak steče po kůži, aniž by škrábla. K největšímu dramatu se musíte prokousat skoro až do samotného finále – výrazný refrénový slogan, přesně nadávkovaná Claudiina afektovanost a strhující Fabio v našlápnuté „Lord Without Soul“ ukážou, že v téhle jinak nepříliš vzrušivé a zaměnitelné symfopísničkové pohodě můžete schytat i nádhernou ránu přímo mezi světla. Ale zdůrazňovat, že ambice Eternal Idol by měly být daleko vyšší, asi netřeba.
|
