Pojmenujete-li svou kapelu po albu jedné z nejvýznamnějších kapel metalové historie, koledujete si o pozornost kritiků, kteří mohou mít potřebu tuhle vaši troufalost řešit v optice této inspirace. Jenže němečtí Mob Rules jsou lišáci, což ostatně už léta dokazují i svým zajímavým hudebním vývojem. A tak za jejich názvem, pod kterým na metalovém kolbišti bojují už více než čtvrt století, nehledejte slovutné Black Sabbath (o tom, jak byla tato představa zažitá, vypovídá i dávné postěžování si jednoho z členů kapely na to, že si řada lidí dlouho myslela, že Mob Rules jsou pouze jedním z mnoha cover bandů), nýbrž Lynch Mob, neboť inspirací ke jménu kapely měla být kšiltovka se sloganem Lynch Mob Rules. Ani v téhle asociaci však nehledejte vodítko ke stylovému zaměření kapely. Když totiž Mob Rules přišli na svět, šlo o kapelu, která ideálně zapadla do tradiční power metalové líhně made in Germany.
Cesta k prvnímu albu zabrala pět let. Během této doby Mob Rules představili EP „Savage Land Part 1“, které kapele otevřelo dveře k vydavatelství Limb Music a které se stalo i významným základem debutu „Savage Land“. O tom, že Mob Rules měli poměrně jasno v tom, kam má jejich tvorba směřovat, svědčí fakt, že první tři alba byla provázána společným tématem – prostřednictvím koncepčního příběhu, točícího se kolem starověkých civilizací Aztéků a Mayů se kapela vyjadřovala k problémům současného světa a nutno zdůraznit, že věnovat textům (nejen) debutového alba se rozhodně vyplatí. Obzvlášť, když je kapela dokázala podepřít schopnou muzikou, která sice nijak nevybočuje z tehdejšího dění na německé power metalové scéně a v některých momentech zní i trošku naivně a snadno odhadnutelně, ale zcela nepokrytě odhaluje rodící a rozvíjející se potenciál tehdejší pětice.
Zaměřit pozornost se vyplatí zejména na triptych, převzatý z debutového EP, jehož úvodní přímočarou část „Strangers In Tme“ přeruší poeticky klidná pianovka „Pianista“ a která vyvrcholí v dobře vypointované „No Reason Why“ s protiválečnou tématikou i silnou a zapamatovatelnou melodií. Možná tady lze hledat první náznaky toho, že v Mob Rules zanedlouho začne klíčit silný power-progový oddenek. Finální tklivá balada „End Of All Days“ s chytrým textem ( „Until the end of all days believe in the whole human race, no one but us can reculture the rust, the end of old dreams is the start of new hope and new trust…) zase ukazuje schopnost kapely šikovně zacházet se silnou atmosférou a velice efektivně využít decentní sbory, skočná záležitost „Secret Signs“ s folkovým ocáskem a výrazným sloganem podtrhne cit kapely pro zpěvnou melodiku.
Albu na kráse neubírá ani fakt, že zní trochu opatrně, ať už díky nijak dravému zvuku, pro poměrně umírněný projev zpěváka Klause Dirkse (který sice nestál u samotného zrodu kapely, nicméně se k tehdejšímu jádru připojil velice záhy a jako jediný z tehdejšího složení v sestavě kapely zůstal až do dnešních dnů), či skutečnost, že ubrání jedné - dvou skladeb (nejsilnějším kandidátem by byla další vzpomínka z EP „Down In Nowhere Land“) by nenapáchalo žádnou paseku. V každém případě bookletové závěrečné konstatování, že příběh bude pokračovat, znělo velice slibně.
|
