Zabralo to necelé dva roky, než Mob Rules představili mladšího bratříčka svého debutového alba. V tomto případě je na místě zdůraznit příbuzenské pouto, protože s albem „Temple Of The Suns“ musela německá pětice nadchnout přesně tu cílovou skupinu, kterou oslovila už s albem „Savage Land“. Můžeme sice poukazovat na fakt, že Mob Rules zněli na nové desce o ždibec vyspěleji, ale jinak se jelo podle zcela stejných not. Nedošlo k žádné změně v sestavě, za zvuk byl znovu odpovědný Sascha Paeth, v rámci koncepčního tématu kapela znovu provázala (tentokrát jen dvě) skladby do „příběhu v příběhu“, jehož hlavní hrdinové, přeživší nukleární válku, zamířili do mystického údolí, kde narazili na ruiny aztéckého (jak jinak) chrámu. A tak v tomhle status quo mohla jako nezanedbatelná novinka zafungovat alespoň účast bývalého pěvce Heavens Gate Thomase Rettkeho na vokálech a mnohem výraznější prostor pro klávesy, které (ještě také coby host) měl na starosti Sascha Onnen, jenž už od další desky byl pevnou součástí Mob Rules.
Úvodní „The Temple Fanfare“ otvírá album příjemnou majestátností a především Klaus Dirks v ní naznačí, že jeho projev bude barevnější a pestřejší, než na „Savage Land“, což následná „Pilot Of Earth“ plně potvrdí. Zároveň se v ní projeví i fakt, že Mob Rules se cítí komfortně v intencích tradičního německého melodického power metalu, ze kterého nemají potřebu příliš utíkat. Ovšwm když už na to dojde, je z toho nejsilnější okamžik alba, tvořený dvojicí skladeb s podtitulem „Sun Serenade“. Dramaticky napínavá „Celebration Day“ díky výrazným klávesám, silné atmosféře a vláčnějšímu tempu představuje impozantně důstojnou tvář kapely, druhý díl „Flag Of Life“ s rozvernými housličkami naváže bezprostřední rozverností a pozitivní náladou. Když už je „Temple Of The Suns“ siamský bráška, tak samozřejmě nemůže chybět silná pianovka „Hold On“ (na albu zazní hned dvakrát), která hodně vyroste i díky vokální podpoře Susanny Möhle. A že variabilnost a vláčnější tempo kapele sluší, dokazuje pohodová melodie „Inside The Fire“, obzvlášť když v ní velice příjemně probublávají nápadité kytary (v téhle skladbě i s přispěním Saschy Paetha), coby jeden z pilířů hudby Mob Rules.
Čistá, přístupná, melodická muzika. Polemika o tom, zda Mob Rules překonali druhým albem svou prvotinu, je otázkou pro lékárnické váhy. Na jedné straně je zjevné, že kapela je kompaktnější, vyzrálejší a dá se říci i odvážnější a průraznější, na straně druhé skladbám trošičku chybí debutová bezprostřednost. Pohledem generála po bitvě se nemohu zbavit pocitu, jako by se v Mob Rules začínala nenápadně prát budoucí snaha kapely o větší přemýšlivost a propracovanost s nekomplikovanou přímočarostí a nevázanou melodičností typického germánského power metalu. V době vydání desky by však hodnocení znělo, konzistentnější, dospělejší a méně hitové album než prvotina.
|
