11.05.2021
K.K.`S PRIEST
Kapela tří bývalých členů Judas Priest, ikonického ..více

11.05.2021
HELLYEAH
Bubeník Roy Mayorga, který se u této kapely stal ..více

11.05.2021
BORNHOLM
Přestože nad osudem této maďarské paganmetalové ..více

11.05.2021
SOLSTICE
S novým basistou Marcelem Salasem se o slovo hlásí tato ..více

11.05.2021
REIGN OF ATHENA
Zbrusu nová power/thrashmetalová parta ze Springfieldu v ..více

11.05.2021
STEELPREACHER
Němečtí milovníci fantasy a piva se po dvaceti letech ..více






WITCHBOUND - The End Of Paradise
Předem je třeba poděkovat za recenzi. Myslím, ..

THE PRETTY RECKLESS - Death By Rock And Roll
Recenze na Evanescence bude. Je už napsaná a če ..

THE PRETTY RECKLESS - Death By Rock And Roll
Jo, s touhle recenzí se ztotožňuji a jsem rád, ..

MARIUS DANIELSEN´S LEGEND OF VALLEY DOOM PART III.
Já jsem Helloween zmiňoval spíš jako nejbliž ..

EVERMORE - Court Of The Tyrant King
Zvukově hodně slabé, řekl bych že bubny jsou ..

MARIUS DANIELSEN´S LEGEND OF VALLEY DOOM PART III.
Tak já vkládám větší naděje do Eunomie než ..

WITCHBOUND - The End Of Paradise
prostě nedám; debutové album výborné, novinka ..

EVERMORE - Court Of The Tyrant King
Parádní deska...teda mohla být. Zpěvák to ,,z ..

O pistolnické bitvě, která už požrala své vlastní vojáky
O L.A. Guns se tu psalo, když vydali desku, jedna ..

O pistolnické bitvě, která už požrala své vlastní vojáky
...k Pepsimu: L.A.Guns patří k těm nejméně za ..




Za poslední měsíc:
SAXON - Inspirations
3050x

THUNDER - All The Right Noises
2992x

WARRANT - Dog Eat Dog
2813x

WARRANT - Cherry Pie
2568x

Ken HENSLEY - My Book Of Answer
2386x

NEJLEPŠÍ ALBA DRUHÉ DEKÁDY NOVÉHO TISÍCILETÍ PODLE REDAKTORŮ METAL FOREVER - Pagan
1352x





článků celkem: 8372
recenzí: 6899
reportů: 573
rozhovorů: 485













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax


Viktorie SURMOVÁ (SURMA) - Když se člověk snaží najít světlo v životě, život mu to obrátí k lepšímu

Pozitivismus a bezprostřednost. Přesně ten samý pocit, který dýchá z prvotiny mezinárodní kapely Surma „The Light Within“ jde i ze zpěvačky téhle kapely Viktorie Surmové, která se rozpovídala o tom, jaké to je přeskočit obvyklé vývojové kroky, jak se skládá kapela, kterou tvoří muzikanti z různých koutů Evropy, či jak pohled na sochy může vést až k vytvoření dalšího uměleckého díla. Věřím, že se ten paprsek pozitivna dotkne i vás.

Můžeš blíž představit vaši kapelu?
Surma je mezinárodní kapela. Mezinárodní proto, že všichni členové jsou každý z jiné země. Já reprezentuju Českou republiku, kytarista Heri Joensen kytarista je z Faerských ostrovů, ale bydlí v Praze a pomalu se dostává k tomu, že z něho taky dělám Čecha (smích). Něco málo česky už umí, ale já nemám obecně moc trpělivost, takže když se mně na něco zeptá, já mu odpovím, ale je to takové hodně rychlé. Náš basák je z Holandska a bubeníka máme z Bratislavy, původem z Ruska. Důležité je zmínit, že jsme metalová kapela a jsme úplně noví.

Jak se zrodil nápad založit Surmu?
Vzniklo to tak, že před lety skončila moje kapela Surmata, byť jsme si nikdy oficiálně neřekli, že končíme. Členové Surmaty začali mít jiné priority, což je v pořádku, to tak v životě je, ale já jsem cítila, že se chci hudbě věnovat dál. Měla jsem nějaké nápady, ale nevěděla jsem, jak začít. Nemohla jsem najít stálé členy, nechtěla jsem být kapelník, který má na triku veškerou zodpovědnost. Nejsem typ člověka, který by chtěl všechny komandovat, není mi to úplně příjemné. V roce 2016 jsem pomáhala kamarádům pořádat koncerty, mimo jiné jsme pořádali Týr a tak jsem poznala Heriho, když měli zastávku v Praze. Po nějakém čase se z nás stali partneři i v osobním životě a tím, jak jsme si povídali o životě, což partneři dělají (smích), jsem povídala o tom, že jsem zpěvačka, ale že funguju jen jako host v různých kapelách. V té době jsem jezdila do zahraničí zpívat na nějaká alba, byla jsem součástí Rosy Nocturny, ale neměla jsem nic svého. Říkala jsem, že bych hrozně ráda něco dala dohromady a Heri se nabídl, že mi s tím pomůže. Původně to mělo být tak, že mi pomůže jen kompozičně, ale čím víc jsme na tom pracovali, tím víc ho to bavilo a bavilo to i mě, takže jsme zjistili, že není špatný nápad udělat Surmu jako regulérní kapelu.

Jak se Surma dávala dohromady personálně? Pořádali jste s Herim nějaké konkursy nebo jste oslovili své známé muzikanty?
Konkurs jsme nedělali. Bydleli jsme s Herim v Holandsku, kde jsem chodila na školu. V té době jsme dávali dohromady album a najednou jsme zjistili, že vlastně potřebujeme basu a bicí (smích). Náhodou jsem se dostala do kontaktu s jedním basákem z Holandska, chvíli jsme si psali na internetu, zdál se mi jako fajn člověk, Heri mu poslal linky, on se to naučil, poslal nám nějaké nahrávky a bylo to v pohodě, takže přijel k nám domů a nahráli jsme basu. Problém byl s bubeníkem. Toho jsme dlouho nemohli sehnat. A ani jsme ho nesehnali včas, proto nám bicí na album nahrával ex-bubeník Arkony, který byl úplně geniální. Dostal linky a druhý den měl celé album nahrané. Vůbec to nechápu, písničky předtím neznal, jen si sedl za bicí a bylo to. Má můj obrovský obdiv, ale tím, že je z Ruska, tak to nebylo úplně ideální. Potřebovali jsme někoho, kdo není zas až tak daleko. Měla jsem rozjednané něco v Čechách, jednalo se o velice známou osobu, ale to nevyšlo. Když to padlo, říkala jsem manažerovi, že máme problém, protože jsme chtěli dělat videa, ale neměli jsme bubeníka. Nechtěla jsem si pořád někoho půjčovat, nebylo to o penězích, ale šlo o to, že to nevypadá pro kapelu dobře, když se v ní pořád točí muzikanti a já jsem vždycky říkala, že chci mít kapelu jako rodinu, aby tam byli lidi, kteří tam zůstanou, bude je to bavit a budeme kamarádi. Což nevím, jestli teď dopadne (smích), to nevíš nikdy, ale snad ano. Týden předtím, než jsme v létě točili, ozval se manažer, že má pro nás bubeníka. Řekla jsem „bereme“, musíme někoho mít! Poznali jsme se na natáčení, nikdo jsme nevěděli, do čeho jdeme, přišli jsme na plac, řekli si čau, čau a šli jsme natáčet.

Jak tedy v současné době, kdy se nehraje a necestuje, funguje Surma?
Chemii mezi námi jsme si vyzkoušeli už během natáčení, je to taková zkouška ohněm, zažiješ stresové situace, tlačí tě čas a musíš fungovat. To jsme si vyzkoušeli, ale nemůžu říct, že během dvou dnů poznáš člověka jako takového. Z tohoto hlediska jsme ještě neměli možnost sejít se ve zkušebně, vyzkoušet setlist, opravdu se poznat a mít to spojení mezi sebou.

Jak moc velký skok je pro tebe přechod z působení v českých kapelách ke kapele, která má za zády Metal Blade? Cítíš nějakou zásadní změnu ve fungování a v dění kapely oproti předchozím zkušenostem?
I když nás zatím defacto nikdo ještě nezná, dostali jsme se pod vydavatelství v Americe a tím jsme vlastně přeskočili garážový styl a vývoj, což je strašně zvláštní a dlouho mi to nedocházelo. Tím, že jsme to takhle přeskočili, tak mi Heri poradil, že musíme mít management, booking agenta, lidi, kteří nám pomůžou. Skok z hlediska organizace je obrovský, jakožto kapelník nemusím dělat úplně všechno, nemusím shánět festivaly a koncerty, i když samozřejmě někdy se snažím přijít do kontaktu s pořadateli, ale primárně to není na mně. S tuzemskými kapelami je to tak, že si všechno dělají sami a to je ten největší rozdíl. Další rozdíl je v tom, že domácí kapely se běžně schází ve zkušebně a trénují, dokud si neřeknou, že jsou dobré, i když nikdy nemáš pocit, že je to stoprocentní. Takový ten styl „začneme hrát, až nám to půjde“, kdy jsi nějaký čas zavřený ve zkušebně, než s tím vylezeš ven, a když už vylezeš, tak to nemáš technicky pořešené, protože s tím nemáš zkušenosti. Svým způsobem je hezké si tím projít, ale je to taky dost vyčerpávající, takže spousta lidí přemýšlí nad tím, jestli má smysl do toho dávat čas, energii a finance.

Jakou tedy máte podporu ze strany Metal Blade?
Dostali jsme nějakou finanční podporu, která nám sice nepokryla náklady, ale je to rozhodně lepší než drátem do oka (smích), každá podpora je důležitá. Nejdůležitější na labelu je ale to, že dělá veškeré promo, to je taková spousta ušetřeného času a energie! Mají mezinárodní kontakty, já proto dělám denně jeden dva rozhovory, ať už písemně nebo mi někdo volá, máme recenze v magazínech a webzinech po celém světě. To je dosah, který normální smrtelník prostě nemá, obrovská pomoc a obrovská výhoda. Samozřejmě to má i druhou stranu, firma má po nějakou dobu naše práva, ale pořád se to vyplatí, málokdo má miliony po kapsách, aby si tohle mohl zafinancovat a řídit všechno sám.

Jak bys charakterizovala vaši muziku někomu, kdo ji dosud neslyšel?
Je to symphonic metal, jsou v něm prvky orchestru, zvuk, který máme, se dá říct, že je epický a má občas skoro až filmový nádech, za mikrofonem je baba, takže to musí znít dobře (smích), hodně lidí řeklo, že to má severský nádech, což nevím, jak popsat. Občas jsou tam pasáže, ve kterých doufám, že můžeme i překvapit a být nepředvídatelní.

„Reveal The Light Within“ a „Like The River Flows“ jsou až taneční muzika, na desce jsou tvrdší skladby i romantické balady. Která z těchto tváří kapely je pro tebe nejpřijatelnější, co z toho zpíváš nejradši?
Musím to mít všechno, hudebně jsem trochu bipolární nebo schizofrenický člověk (smích), nevím jak to úplně přesně nazvat. Je to celek, který mě vystihuje, miluju emotivnost balad, někdy se potřebuju brutálně vyřvat, baví mě rychlé kytary, tvrdost, to, že se můžu utrhnout ze řetězu, v melancholických fázích se zklidním. My ženy občas máme takové pocity, že se nevyznáme samy v sobě, něco mi je a nevím co, mám divnou náladu, chvíli se směju, chvíli brečím, takže pro mě je zcela přirozené mít na desce všechny ty styly.

Na kterou z písniček se těšíš nejvíc, že si ji zazpíváš před lidmi?
Překvapivě na tu, která se jeví jako nejmíň oblíbená, na „Downfall“. Na desce jsou silnější melodie nebo silnější pasáže, ale tohle je pro mě osobně splněný sen. Všechny skladby vznikaly tak, že jsem je měla nahrané v mobilu, když jsem to Herimu předložila, všechno stálo na refrénech, které ke mně přišly jako z čistého nebe. „Downfall“ je skladba, ke které jsem měla jenom sloky a nevěděla jsem, co udělám s refrény. Vždycky jsem chtěla mít úplně obyčejný refrén, ve kterém jsou jen halekačky. Když Heri začal hrát nějaké akordy, já jsem do toho začala halekat a říkám, to je ono, takhle to chci. Představovala jsem si, jak to bude znít na koncertě, opravdu to je přesně ten moment, kdy lidi můžou se mnou řvát taky, to je přesně ten náboj, který jsem hledala. Ale vypadá to, že je nejmíň oblíbená, sakra (smích)!

Ty jsi autor všech písniček?
Dělala jsem všechny hlavní melodie, ale bez Heriho by to rozhodně nedostalo takovou podobu, jakou to má. Heri se vyžívá v harmoniích, dělá všechny vyhrávky a dává tomu formu.

Jak moc jste se snažili hlídat si to, aby se do Surmy nedostával typický výraz Týr? Chtěla jsi, aby bylo na Surmě znát, že v ní je frontman Týr nebo jste se naopak snažili tomu striktně vyhnout?
První půlrok jsem Herimu říkala, ať hlavně nedělá nic, čím by si to lidé spojili, nechtěla jsem dělat Týr s ženským hlasem, bylo by to něco, co lidé předpovídali, ale nechtěla jsem to tak. Posledních pár měsíců jsem Herimu říkala „stejně je Týr ty, máš tady velký prostor, jsi skladatel, máš to v sobě, není to o Týr, je to o tobě a abychom to násilím měnili, by byla blbost“, takže jsem do toho Herimu nechtěla mluvit. Byly pasáže, kdy jsme seděli ve studiu, Heri mi ukazoval nějaké riffy a já říkala, hele zní to hezky, ale to už je úplně Týr, takže jsem ho poprosila, aby to změnil.

V textu „Reveal the Light Within“ zaznívá „moje posvátné jádro, paprsek insiprace“. V čem je tvoje inspirace?
Moje inspirace je v celém životě, jaký vedu. Už jenom to, že od malička jsem spojená s hudbou a mám to štěstí, nebo jsem natolik zabedněná, že si za tím jdu a nechci dělat nic jiného. Jsem vděčná za to, jak to je a musím říct, že jsem pobrala v životě dost štěstí, že jsem poznala Heriho, že mám kolem sebe další hudebníky, kteří mi to pomáhají realizovat.

Na to, že tahle doba není zrovna jednoduchá, je vaše deska strašně pozitivní. Prim v tom pozitivismu hraje „Like The River Flows“. Jak tahle skladba vznikla?
Je o soše na Senovážném náměstí v Praze. Mě se ta socha vždycky líbila, je to kašna Tančící muzikanti. Jsou to muzikanti, kteří jsou zaslepeni láskou, jsou v pohybu, je to krásné a ohromně inspirativní. Zároveň v tom je temnota, díky tomu, že ti muzikanti nevidí. Skladba vznikla tak, že já jsem v jejím příběhu pozitivní člověk, který zpívá a tančí a Heri tím, jak growluje, je v příběhu typem člověka, který má depky, nehledá nic pozitivního v životě, jen chodí a nadává, stahuje se do sebe, je víc a víc nešťastný. A to je přesně to, jak to v životě chodí, jsou lidi, kteří hledají světlo a snaží se bojovat, a jsou lidi, kteří to vzdají na první dobrou a jsou negativní. V té skladbě se snažím přesvědčit Heriho morouse, že to není cesta, že když se člověk snaží najít světlo v životě, že mu to život obrátí k lepšímu, to je myšlenka téhle skladby.

Celá deska by měla být věnována sochám, co tě k tomuto tématu přivedlo?
Přiměl mě k tomu památník obětem komunismu od Olbrama Zoubka, který je na Újezdě na Malé straně v Praze. Na Malou stranu jsem jezdila na konzervatoř a měla jsem tam i práci. Pracovala jsem v divadle za barem, chodila jsem domů ve čtyři v pět ráno, nikde nebyl žádný člověk, tenhle památník je osvícený a je to nádherné dílo, to mě na tom baví, ale svým způsobem je to ošklivé, tím co znázorňuje. Když jsem chodila kolem tohoto památníku, tak mě to vždycky zasáhlo. Říkala jsem si proč to nespojit s hudbou, když to ve mně vytváří tak silné pocity, že mě to třeba dokáže v hudbě posunout. Což se stalo, protože pak jsem našla dalších devět děl. Jen písničky „Desire“ a „Until It Rains Again“ nejsou o sochách, ostatní skladby jsou o těch sochách, které mě oslovily a mají za sebou krásný příběh. Nechtěla jsem nic vysloveně barokního, antického, hledala jsem něco, co lidi moc neznají.

Album je převážně spojené jedním tématem. Je pro tebe tvorba koncepčního alba jednodušší, než tvořit album z různých témat?
Ten námět se odráží v textech. Hudba byla v době jejich vzniku již hotová. Z hlediska textování je to pro mě jednodušší, víš kolik je na světě slov, které bys mohl využít (smích)? Máš hranice, aby to dávalo smysl, aby to vytvářelo příběh, máš linii, kterou musíš následovat. Kdybych se rozhodla, že v jedné skladbě budu zpívat o lásce a v druhé o válce, tak by to pro mě nebylo tak oslovující, kdyby to bylo střílení z neexaktních slov.

Překvapilo mě, že klip vznikl ke skladbě „Until It Rains Again“, která v tom pozitivním vyznění alba je přece jen temnější než zbytek desky a teď zmiňuješ, že se ani nezapadá do tématu alba. Proč padl výběr právě na ni?
Vybrali ji Metal Blade Records. Firma poslala seznam skladeb, o kterých si myslí, že by měly nejlepší dosah na promo. „Until It Rains Again“ byla moje první nejoblíbenější skladba, takže jsem byla ráda, že volba padla na ni. Teď se mi to mění každý den (smích).

Když jste šli do studia, měli jste jasnou představu, jak deska bude znít, nebo jste se obrátili na nějakou pomoc zvenčí?
My jsme nahrávali všechno doma, kromě bicích, které se nahrávaly v Moskvě. Mix a master jsme posílali do Dánska Jacobu Hansenovi, který dělá třeba Amaranthe a Volbeat.

Doba zrovna nepřeje velkému plánování, nicméně jaké jsou nejbližší plány kapely?
To bych taky ráda věděla (smích). Bude se to odvíjet od momentální situace, ale určitě nás management bude chtít dostat na tour, takže první plán bude evropské turné, až to půjde. Tím, že jsme v různých zemích, tak se nemůžeme ani sejít, takže je složité plánovat.

Bude vás možnost vidět i tady v Čechách?
Dostali jsme zatím jednu nabídku, ale v té době má plánované Heri hraní s Týr, takže jsme to zatím museli odmítnout. Uvidíme, co bude dál.

V současné době, kdy nelze hrát, jak se díváš na vlnu online koncertů, myslíš, že by Surma s něčím takovým někdy mohla přijít?
Je to hrozně technicky i finančně náročné a není úplně jednoduché přijít s opravdu kvalitním on-line vystoupením. Je to sice lepší než nic, protože deficit v hraní máme my i fanoušci, ale já si myslím, že online koncert je něco, jako kdyby sis pustil nějaký koncert z minulosti, tu bezprostřední energii tam nemáš, nemůžeš se vidět s přáteli, nedáš si pivko, nemůžeš zapařit, atmosféra se z toho vytrácí. Takže kdybych si měla pustit nějaký záznam koncertu, tak to vyjde nastejno.

Savapip             


FB SURMA

Souvisjící články

Foto: archiv kapely


Vydáno: 06.12.2020
Přečteno: 869x




K článku zatím nebyly přidány žádné komentáře.


 
Metalforever.info © 2006 - 2021     RSS - články

stránka byla načtena za 0.37337 sekund.