Když se před šesti roky vrátili na scénu po osmileté pauze švédští Persuader a představili své čtvrté album „Fiction Maze“, bylo to, jako by si jen odskočili na chvilku někam na panáka. Podařilo se jim stylem i kvalitou navázat na výborná tři alba, se kterými se na začátku tisíciletí velmi rychle dostali do povědomí příznivců akčního a melodického power metalu – rychlé kytary, velice zpěvné melodie, agresivita, hlas (a vlastně i hudební postupy) evokující mladá léta Blind Guardian. Mohlo se tedy zdát, že i kdyby Persuader odpočívali kdovíjak dlouho, nebude to mít na jejich výraz a formu vliv. Ale v období mezi albem „Fiction Maze“ a aktuální novinkou „Necromancy“ se svět přece jen hnul. Kytarista Emil Nordberg na adresu „Necromancy“ avizoval, že toto album představuje novou kapitolu, ve které jsou Persuader pravděpodobně nejagresivnější, bez toho, aby ve prospěch agresivity obětovali melodie. Z tohoto tvrzení lze spolehlivě vynechat pojem „pravděpodobně“ a z větší části i druhou polovinu věty.
V loňském roce se Persuader scvrkli na čtveřici. Sestavu opustil basák Fredrik Hedström, který to s kapelou táhnul od samotného začátku, a ještě dřív se vytratil kytarista Daniel Sundbom, jehož místo obsadil dlouholetý kytarista Nocturnal Rites Fredrik Mannberg. Ne snad, že by v tomto složení kapela sešlápla rychlostní pedál, vždyť i na předchozích nahrávkách Persuader letěli jako střela. Jejich zagresivnění jde spíš na vrub určité syrovosti a zjevné nechuti dotahovat do dřívější vzletnosti melodie. Není o ně kdovíjaká nouze, tohle poznávací znamení si Persuader přece jenom ponechali, ale prakticky ani v jedné položce z nich kapela nemá potřebu vymačkat veškerou šťávu a spíš je drží při zemi. Zkuste třeba „Black Waltz Death“, kde chybí jen ždibeček k bývalé akční vzdušnosti, ale současní Persuader prostě chtějí do příznivců tlouct a mlátit, než s nimi poletovat v melodických výšinách. Nemění se typické kurschovské zabarvení Carlssonových hlasivek ani jejich silná spolupráce se sbory, nechybí výborná kytarová sóla, neklesá všudypřítomný adrenalin, fungují občasné změny tempa i decentně náladotvorné klávesy. Nejedná se tedy o nějakou razantní změnu, ale pokud na předchozích deskách podělili Persuader příznivce agresivity a fanoušky melodií stejným dílem, tentokrát ten druhý tábor přišel trochu zkrátka.
Nekompromisní atak s podtitulem „zajatce neberem“. Mají-li Persuader otevřít novou (modernější, dravější a divočejší) kapitolu, jsou na ni dobře připraveni. Ovšem dilema, jestli za tenhle posun kapele zatleskat anebo zda želet částečného zahrabání přístupnějších cest, zůstává nerozseknuto. Což v konečném důsledku znamená, že Persuader vychrlili další povedenou desku.
|
