Vysvětlení, proč norští Wail hrají hevy metal, stříknutý hard rockem, je poměrně svérázné. „Jsem inteligentní. Někteří lidé by řekli, že jsem velmi, velmi, velmi inteligentní. Podle mého výzkumu je heavy metal nejvíce komerčně dostupný, sexy a taneční žánr“ , zaznívá z tábora Wail. Připočtete-li k tomu fakt, že zpěvák Joakim Joreng užívá poměrně sebevědomou přezdívku The Singer a kapela se holedbá nálepkou „kazatelé apokalypsy civilizovaného světa“, je zjevné, že si Wail o pozornost jednoduše říct umí.
Mohlo by se jim to podařit i prostřednictvím jejích druhého alba „Civilization Maximus“, i když by to trvalo rozhodně o něco déle. Kolekce, kterou Wail přináší, staví na dobrých riffech, povedených melodiích a velmi pružném Singerově hlase. Bez nějakého většího drhnutí jejich hudba spolehlivě zapadne do stylové škatule, která vznikala už v dávnověku, snad jen do uštěkané skákačky „You`ve Got Nothing“ prosákne moderna intenzivnějším způsobem. Co by Wail potřebovali k tomu, aby to získávání pozornosti prostřednictvím samotné hudby bylo o něco rychlejší, to je hitovější a výraznější pecka mezi oči. Nejblíž k ní mají úvodní našlápnutá a přímočará „Down The Mountain“ s ostrým zpěvem a lehce ukrytými, nicméně poměrně šťavnatými sbory, a především skvěle klouzající melodie, jedovatě afektovaný hlas a neposedné kytary v „Through The Ice“. Co je platné, že riffová střelba svoji sílu neztrácí, když s blížícím se koncem alba Wail těžkne zadek a stereotypnost kapelu začíná táhnout k zemi. Samotné finále v houževnaté titulní skladbě je v porovnání s vrcholy alba už docela upracované.
A to je stav, který přesně charakterizuje „Civilization Maximus“. Nahrávku, kterou jednoznačně stojí za to ochutnat, která má potenciál na to, aby se nestala pouhou rychlou vyšuměnkou, ale která na hard and heavy obloze spíš jen zabliká, než aby zazářila. Ovšem vzhledem k tomu, že se bavíme o druhém albovém zápisu téhle kapely, to není zas tak málo.
|
