Když před dvěma lety uváděl principál Royal Hunt André Andersen do života album „Cast In Stone“, hájil fakt, že se kapela velmi striktně držela svých obvyklých kolejí snadno pochopitelným odůvodněním, že vymýšlet něco unikátního po více než pětadvaceti letech je stále těžší a těžší, takže příznivci kapely mají očekávat tradiční esenci toho, na co jsou za ta léta zvyklí. Novinkovým albem „Dystopia“ postavila kapela tohle tvrzení zlehýnka na hlavu a dokázala, že i se třemi křížky na zdech lze najít způsob, jak se posunout. V některých momentech to může sice přinést mírné rozpaky a pocit, že by bylo lépe, kdyby se švec Andersen držel výhradně svého kopyta, ale i tak „Dystopie“ zaručuje dvě věci – jednak, že Royal Hunt staví na osvědčených postupech, takže si fanoušek dosyta užije toho, co od kapely očekává, jednak, že když kapela nahlédne lehce za hranice již dávno dobytých území, že má co nabídnou a v celkovém součtu tak novinka zní velmi čerstvě a přitažlivě. A nemůže za to (byť to hraje nezanedbatelnou roli) pouze „muzikálové“ pojetí, v němž se vokální sekce Royal Hunt rozšířila hned o pět výrazných hlasů (Alexandra Andersen, Mats Leven, Mark Boals, Henrik Brockman, Kenny Lubcke), které dostaly poměrně významný prostor.
Stejně tak koncepční příběh, který svoji inspiraci bere od Raye Bradburyho a líčí temnou budoucnost lidstva, nabízí velmi dramatickou látku ke zpracování. Royal Hunt díky své tradiční hudební košatosti se v některých momentech dotýkají hranic cinematičnosti a v kombinaci s typicky nadýchanými melodiemi a v řadě momentů ostřejším vokálním projevem (a to nejen zásluhou hostujících posil, ale i v podání hlavního hlasu DC Coopera) vytváří velmi působivé pasáže. Po intru „Inception 451“ přijde jedna ze dvou položek, v nichž dlouholetý příznivec kapely bude na vrcholu blaha – dravá „Burn“, stejně jako později „The Eye Of Oblivion“ s nezaměnitelným sborovým nápěvem, jsou těmi nejklasičtějšími ukázkami silné formy a typického rukopisu kapely, ve kterých se navíc DC Cooper nemusí dělit o pozornost s některým z hostů. Ovšem i skok do moderny v podobě „Hound Of The Damned“, jejíž samplovaný úvod je z těch neobvyklých prvků tím nejvýraznějším a proto poměrně těžko stravitelným, se postupně vyvine do působivé podoby – proplétání hlasů, které chytají až hysterické zabarvení, dodává skladbě ohromné napětí. A takhle je to v podstatě s každou písní, snad jen „Black Butterfly“ s důrazem na výrazné klávesy zůstane za očekáváním, protože i přes svoji rozsáhlost a zajímavý melodický motiv ne a ne úplně nakopnout. Její nevýrazný dojem ale plně vynahradí přemýšlivější „Snake Eyes“ s výborným melodickým motivem a dalším elektronickým ochucením, i zklidňující melancholický dovětek „Midway (Intemission 2)“.
Palec vzhůru za odvahu mírně vykouknout ze své komfortní zóny si Royal Hunt bez jakékoliv diskuze zaslouží. Navíc řada momentů, které na první poslech ne a ne zapadnut do uší, si postupně sedá na své místo a „Dystopia“ pomalu dorůstá do tradičně velmi silného alba téhle progresivně melodické formace.
|
