O tom, že zpěvačka Maxi Nil to má v krku zajímavě seštelováno, asi není potřeba moc polemizovat. I tak se v její diskografii neskví kdovíjaké klenoty. Asi největší díru do světa udělala zatím při svém působení v řadách symfoniků Visions Of Atlantis, jenže čtyřleté období, kdy u nich kapele působila, bylo nejméně výrazným v historii téhle kapely. V řadách řeckých On Thorns I Lay strávila celkem deset let, trefila se však do doby, kdy kapela nevydala žádnou nahrávku a tak se do diskografie zapsala až po svém odchodu jako host. A tak Maxi nezbylo, než si založit vlastní projekt. V roce 2013 se Maxi dala dohromady s bubeníkem Raphaelem Sainim, který se v životopise asi nejvíc pyšní krátkým působením v Iced Earth, a pod značkou Jaded Star se po dvou letech dopracovali k albu „Memories from the Future“. Zázrak se nekonal, Jaded Star si debutem o místo na slunci řekli, dostali příležitost zahrát si před Moonspell, Epicou, či Xandrií, ale že by měli plnit významnější roli na rockovém poli, se říct nedá. V průběhu loňského roku se pánské osazenstvo kapely postupně kompletně vytratilo a Maxi byla nucena postavit kapelu znovu téměř od nuly. Povedlo se a Jaded Star aktuálně představili svou druhou nahrávku „Realign“. Ovšem že by ta měla nějak výrazně pozměnit dosavadní status kapely, se příliš předpokládat nedá…
V hlavě vám po téhle nahrávce zůstane hlavně informace, kterou tam (za předpokladu, že jste se s Maxi Nil již někdy setkali) už bezpečně máte – tahle holka má zajímavý hlas, což spolehlivě předvede v kompletní desítce skladeb novinkového alba. Skladby samotné však téměř bez výjimky postrádají nějaký zásadnější háček, který by do paměťového skladiště přichytil byť jednu jedinou. Jaded Star najeli na poměrně neohebnou rockovou alternativu s moderními vlivy, s rozevlátostí od rockové uštěkanosti až k popové nasládlosti. Nepřekvapí, že u toho důraz na melodie (nebo alespoň zajímavé melodické motivy) není na nejvyšším schodu a že spíš dominuje určitá pichlavost, plíživý chlad a neschopnost (či neochota) dát nápadům jasný směr. Snaha o náladovou pestrost tak není úplně ku prospěchu a přispívá k tomu, že na „Memories from the Future“ se fakt není čeho zásadního chytit. Když úvodní „Female Fronted“ sklouzne od zajímavého klávesového motivu do těžkopádné alternativnosti, Maxiina hlasová smyslnost a celkové napětí v „A Pain All Mine“ se rozplyne v do jakési popem olíznuté kaše, a ani skladbu s potenciálně nejsilnějším sloganem „Vertigo“ se Jaded Star nepodaří vyhrotit tak, aby konečně přišel nějaký zásadní kopanec (a díky tomu pichlavému naostřenému vyznění alba předpokládám, že tohle je to, čeho Maxi chtěla dosáhnout, a to i přes to, že se tu najde pár rozjímavě klidných položek), je jasné, že Jaded Star svůj stín ani tentokrát nepřekročí.
Jako by Maxi Nil směřovala k tomu být malým Jeffem Scott Sotem v sukních (já vím, že Maxi v úvodní „Female Fronted“ dost důrazně vysvětluje, že na sukních nebo kalhotách nezáleží). Výborný hlas, jen k tomu, aby vyniknul, je potřeba dodat k tomu i muziku, která jeho kvality podtrhne a zdůrazní. Na „Memories from the Future“ se to neděje. Ale jak na své letošním novince právě Jeff předvedl, ze zaběhlých nezáživných kolejí se dá vysmeknout. Tak třeba to příště vyjde i Maxi.
|
