Six Degrees Of Separation jsou bezesporu jednou z nejosobitějších kapel tuzemské metalové scény. Mají výrazný rukopis, který je přítomný i na aktuální řadovce "Old Dogs". O novince a dalších věcech kolem Six Degrees Of Separation si nejprve povídal Venca se zpívajícím baskytaristou Doctorem a protože byla škoda nechat některá další nabízející se témata otevřená, vznikl ještě dovětek, při kterém se do debaty zapojili i bicmen Pickard a za redakci Savapip. Opět u toho nechyběl pověstný kapelní humor.
V: Skutečně se cítíte jako ‘staří psi‘? Nebo můžeme v názvu alba hledat něco jiného?
Dr.: Dvacet nám už dávno není, ale zase až tak staří rozhodně také ještě nejsme. Zatím. Za texty celého alba stojí bubeník Pickard, který přišel i s nápadem na titul desky. Cannimu a mně se ten název zamlouval hned, Vlasa se trošku bránil, že ještě žádný starý pes není. Ale kecá, je z nás nejšedivější. K objasnění ideje ukryté za texty alba si vypomůžu citací Pickarda: „Původním záměrem mělo být jakési ohlédnutí, rekapitulace toho, co bylo, pokus o uvědomění si toho, co je, a možná trochu výhled na to, co bude. Podvědomí však provedlo naprosto nenápadný palácový převrat, a když jsem revidoval texty pro grafické zpracování, uvědomil jsem si, že ač původní koncept v zásadě zůstal platný, hlavním motivem se stala pomoc. Schopnost nebo chuť pomoci. Stud, strach a někdy odvaha si o pomoc říct. Dilema, kdy je žádost o pomoc vnímána jako slabost, nebo neschopnost si přiznat, že člověk potřebuje pomoci. Nevyžádaná nebo vnucená pomoc. A tak. Možná v tom je ten výhled do budoucna. Staří psi se děsí momentu, kdy si kus flákoty bez cizí pomoci od kosti už neuhryznou. Ale co já vím, třeba si v tom někdo jiný najde něco jiného. Taky to může být o ‘Pilátech z Kalibiku‘.“
S: Hlavním motivem alba jsou různé druhy pomoci. Byla pro tohle téma inspirací současná doba, nějaká konkrétní událost nebo je to něco, co v sobě nosíte delší čas?
Pickard: Nejspíš tak trochu od všeho. Stalo se mi, že jsem se ocïtl v situaci, která mě donutila zpytovat svědomí, jestli bych určitému člověku pomohl, kdybych věděl, že pomoc potřebuje, ale taky do jaké míry bych pomoci mohl. Asi to ve mně vřelo víc a déle, než sem si sám uvědomoval, a ono se to nenápadně vkradlo do většiny textů.
V: Na scéně jste už takřka čtvrt století, což je určitě úctyhodné. Jaký je tvůj recept na dlouhověkost metalové kapely? Jaké všechny bouře je třeba ustát?
Dr.: Recept je vlastně prostý: Mít rád, co děláš, nebrat se příliš vážně a trošku držet na uzdě své ego. Pak se dá přestát ledasco. Bouře samozřejmě přicházejí, jsme jenom lidé. Každý z nás si vede svůj vlastní vnitřní boj a třeba také nemá pokaždé svůj den, ale muzika má tu kouzelnou moc, že umí člověka nechat aspoň na chvíli na strasti zapomenout. Umí lidi spojovat.
S: Byla někdy v těch uplynulých šestnácti letech, co kapela působí ve stejné sestavě, některá z bouří až tak silná, že ses bál o osud Six Degrees Of Separation?
Pickard: No, ano. Upřímně řečeno jsem viníkem té poslední krize byl já, kombinace frustrace, ponorky, nesouladu priorit, a možná počátek krize středního věku, ve mně bouchla jako ty pověstné saze, a po nezralé úvaze jsem za sebou praštil dveřmi a odkráčel do západu slunce (doslova). O pár měsíců pozděj mi volal Canni, jestli bychom se nesešli a nepromluvili si ohledně možného restartu, a mně došlo, že mi borci a ten čas strávený s nimi ve zkušebně, a ta tvořivost, vlastně docela chybí, a že to, co mě štvalo, se snad dá narovnat. Byl to trochu zbytečně drastický způsob, jak si uvědomit skutečnou hodnotu věci, ale zároveň to pro mě jasně oddělilo to podstatné od zbytečného.
Dr.: Podle mě nám těch pár měsíců pauzy vlastně prospělo. Jak píše Pickardino - člověk měl aspoň čas si uspořádat myšlenky, přehodnotit priority a zároveň to byl i dostatečný čas na to, aby se zase mohlo začít stýskat.
V: Neměl jsi obavy, že kapelní rovnováhu naruší angažmá kytaristů v kapele Hypnos?
Dr.: Měl i neměl. Když kluci s Hypnos začínali, procházeli jsme si právě jednou takovou bouří (byla to spíš taková přeháňka), budoucnost byla nejasná a oba kluci prostě měli bytostnou potřebu hrát. Což jim bylo u Hypnos dopřáno bohatou měrou. Ve finále jsme to vyhodnotili tak, že v konečném důsledku pro nás může mít jejich angažmá u Bruna vlastně pozitivní přínos. Kluci si osahají, jak se věci dělají a fungují i ve vyšší lize, což nám z okresního přeboru může být jenom ku prospěchu. Samozřejmě je všechno za cenu určitých kompromisů, musíme nějak skloubit zkoušky i živé hraní. Nejde však o nic dramatického a neřešitelného. Mimochodem v téhle sestavě hrajeme zhruba šestnáct let.
V: V promo materiálech k nové desce mluvíš o tom, že jste si vyzkoušeli některé novinky, abyste se zase vrátili do starých bot. Můžeš být ohledně zmíněných experimentů (z hlediska kapelní tvorby) konkrétnější?
Dr.: Je to tak. Během nahrávání jsme vyzkoušeli hlavně nějaké nové rumy. A nebyly špatné. Nicméně ve finále jsme museli konstatovat, že Božkov je Božkov. Co se týká uzeniny, tak tam standardně jdeme na jistotu a kupujeme u Kusáků v Ostrožské.
V: Kapela má doommetalové kořeny… Předpokládám, že návrat do těchto teritorií u vás nehrozí. Jak jsi na tom ale jako fanoušek? Poslechneš si ještě nějaké doomovky, nebo už ti to nic neříká?
Dr.: Já vyrůstal na deskách z devadesátých let. Velmi mě ovlivnila tehdejší alba Anathemy, Paradise Lost, Moonspell, Type O Negative, Tiamat, The Gathering, Amorphis, Cradle Of Filth, Samael, která byla tak či onak doomem načichlá. Vracím se k nim se železnou pravidelností, jsou to úhelné kameny mého hudebního vzdělání. U většiny z těch spolků prošel náš vztah určitým vývojem, pozdější tvorba některých z nich mě už nedokázala oslovit, ale s Anathemou to bylo jináč, mám ji rád ve všech jejích proměnách. Viděl jsem ji i mnohokrát živě, a když dorazí, nevynechám.
V: Mám pocit, že v posledních letech nejste koncertně příliš aktivní. Změní se to novou deskou, pokud to společenská situace ohledně covid-19 vůbec dovolí?
Dr.: Je pravda, že jsme toho v posledních letech příliš nenakoncertovali. Osobně jsem ale spíše zastáncem názoru, že můžeme klidně odehrát třeba jen dva až tři koncerty za rok, které ale stojí za to. V určitém období jsme do toho šlapali poměrně dost, hrálo se všude, kde to jen šlo (a taky to mělo svoje kouzlo), ale vždy to bylo za určitou cenu a na úkor něčeho jiného. Optikou o něco přece jen staršího člověka (starého psa) už věci vidíš a vnímáš jinak. Také si chceš užívat i další aspekty života, ať už je to cokoliv.
V: Měla koronakrize vliv na vznik alba a celkově fungování kapely?
Dr.: Trošku nám trnulo, zda vůbec budeme moct druhou polovinu alba nahrát (první polovina byla hotová, nahrávala se již v roce 2019). Do studia jsme měli nastoupit na začátku července 2020 a ještě v dubnu/květnu to vypadalo dost nejistě. Však třeba právě Hypnos museli nahrávání novinky z důvodu lockdownu posunout o několik měsíců. Vzhledem k plánovanému nahrávání jsme na první polovinu roku nedomlouvali ani žádné koncerty, bylo třeba pracovat ve zkušebně, takže v tomhle ohledu jsme žádný vliv aktuální situace nepocítili. Ale je mi jasné, že pro umělce (a vůbec pro všechny), kteří se chystali na letní festivalovou sezonu, byl covid těžkou čárou přes rozpočet.
V: Za vaši přelomovou nahrávku je považováno druhé album "Triotus, Tricephalus And Tribadism". Jaké z něj máš dnes, po patnácti letech od vydání, pocity?
Dr.: Jsem za tu desku rád. Moc. Udělala nám jméno a začalo se o nás víc mluvit. I venku. Jsme teď ve fázi přípravy nových kapelních stránek a u té příležitosti jsem si procházel i nějaké recenze z té doby a musím říct, že je to zajímavé čtení, příjemné i poučné. Tehdy od nás zřejmě nikdo mnoho nečekal a zdá se, že se nám povedlo nahrát asi ne úplně blbou sbírku skladeb, která sklidila celkem slušné ohlasy.
S: Je pro tebe náročnější pouštět se do přípravy nové desky s vědomím, že nyní už ta očekávání fanoušků jsou větší, než v době vydání "Triotus, Tricephalus And Tribadism"?
Dr.: Samozřejmě že v tom určitý závazek je, a i když se ho snažím si nepřipouštět, tak tam někde hluboko stejně leží a nějakým způsobem tvůrčí proces ovlivňuje. Občas trochu s lítostí zavzpomínám na ty bezstarostné doby, kdy nebylo třeba řešit, zda jsme náhodou podobný motiv už někdy někde nepoužili. Nicméně skládání jako takové mě dodnes naplňuje velkou radostí, miluju ten proces. Jak už zhmotňování prvotní myšlenky či nápadu, tak pak i následné projamovávání nápadů s klukama na zkušebně a skládání skřípků mozaiky do finálního tvaru. Vtipné je, že občas (velmi často) tenhle proces vyústí v něco na hony vzdálené původnímu záměru, ale to je právě přesně ta hra, kterou mám rád, a v tom spočívá i část toho dobrodružství zvaného hudba.
S: Co všechno se musí sejít k tomu, aby člověk udělal svoji přelomovou desku? Myslíš, že podobnou důležitost může u tak vyzrálé kapely jako jsou Six Degrees Of Separation přinést ještě nějaké další album?
Pickard: Je otázka co myslíš tou přelomovou deskou. Nahrávka, které se hodně prodá/postahuje, budeš díky ní víc žádán, bude se o tobě víc mluvit? K tomu potřebuješ dobrý marketing. Obávám se ale, že této disciplíně moc času ani energie nevěnujeme. Myslím, že jsme jedni z těch posledních naivek, kteří pořád věří, že odvedená práce dojde uznání tak nějak sama. Jasně, že to je blbost, ale obávám se, že v tomto ohledu se moc nezměníme, pakliže nepřijde nějaký asertivní impuls z vnějšku. Nicméně věřím, že nějaká hodně dobrá deska před námi ještě je. Myslím, že pořád se učíme skládat a aranžovat, a pořád někde v sobě nosíme TU písničku (anebo snad možná i několik..), kterou jsme vlastně vždycky chtěli složit (a možná jsme si to ani neuvědomovali).
Dr.: S každou další deskou se snažíme nějakým způsobem posunout, u každé z nich mám ambici, aby byla lepší než ty předchozí. Do toho vstupuje ale samozřejmě spousta dalších faktorů, které ti to tvého záměru můžou nějakým způsobem házet vidle. Ať už je to vnitřní rozpoložení, nebo že si múzy prostě dávají načas. V takových případech se mi osvědčilo odložit kytaru a k psaní se vrátit třeba zase za týden. Anebo za další. Dát tomu čas. A ono se to poddá. Navíc starší nápady pak i dostávají možnost obstát ve zkoušce časem. Velmi často si nápady jen nahraju a vracím se k nim třeba až po měsíci. Pokud se mi i po takové době zdají být stejně dobrými, dostanou šanci se objevit na desce. Naprostá většina nápadů, se kterými se odhodlám vyrukovat před klukama na zkušebně, má za sebou už nějakou historii. Z valné většiny to jsou motivy staré několik měsíců, často i několik let. Čili žádné rychlokvašky .(smích). No a budou-li nám múzy nakloněny a hezkých nápadů se sejde víc než dost, nemůže nám nic zabránit ve vydání další pozoruhodné desky (smích).
S: Vaše hudba je takovým ideálním koláčem pro milovníka metalu, protože velice nenásilným a přirozeným způsobem propojuje různé žánrové odnože. Je tenhle cit pro vyváženost něčím, co máte přirozeně v sobě nebo je to něco, čemu musíte věnovat maximum pozornosti, co musíte hledat, míchat a experimentovat?
Dr.: Díky, teší mě, že naši muziku tak vnímáš. Samozřejmě, že se snažíme držet nějaký balanc. Máme tam hodně volných pasáží, takže bacha na to, bude potřeba zase trošku přitlačit na pilu a dát desce tah na branku. A obráceně. Mou hlavní ambicí je, aby každá naše deska byla barevná, aby neupadala do stereotypu. Aby uměla pohladit ale i nakopat do koulí. Aby se její nálady měnily jako mořské dmutí.
V: I staří psi se dokážou pěkně zakousnout… Jaké zuby mají Six Degrees Of Separation v roce 2020?
Dr.: Tak furt žereme metal, až lítají špony, že jo. To se sice občas neobejde bez nějakého toho šrámu, ale víš, jak je to s těmi novými kousky. A taky už dnes víme, že není potřeba kousat za každou cenu, že občas stačí zavrčet, někdy i zavrtět.
|
