Když se v metalové komunitě vysloví pojem Korpiklaani, téměř každý si představí bandu nezničitelných kaličů, která do sebe lije všelijaké opojné moky po hektolitrech. Ono se není čemu divit, vždyť pánové šli této své pověsti tak trochu naproti, když stvořili pijácké hymny "Vodka", "Beer Beer", "Tequila" či "Jägermeister". Pravda je ovšem taková, že hudba a především texty Korpiklaani mají o něco větší hloubku, než by se mohlo na první pohled (tedy poslech) zdát. Jejich lyrika se převážně točí kolem krásy severské přírody, lidových tradic a mýtů, spojených především se sámskou kulturou. Písní výlučně o alkoholu kapela ve svém bohatém repertoáru zas tolik nemá, i když jak už bylo zmíněno, i ony mají v tvorbě divoké finské smečky své místo.
Historie Korpiklaani sahá do roku 1993, kdy ústřední postava této formace Jonne Järvelä dal společně se zpěvačkou Maaren Aikio dohromady dvoučlenný projekt Shamaani Duo, který později přerostl v regulérní kapelu (ovšem už bez Maaren) a upravil si jméno na Shaman. Už tehdy byl Jonne fascinován krásou laponské přírody a jejími původními obyvateli Sámy. Ve svém vokálním projevu dokonce začal používat (a dodnes používá) typicky sámský styl zpěvu nazývaný joik. V době Shaman také začal tradiční lidovou hudbu křížit s metalem. Kapele se ovšem nepodařilo výraznějším způsobem prorazit a o její definitivní konec se záhy postarali odpadlíci z brazilské power metalové skupiny Angra. Ti totiž po odchodu z domovské formace založili nové uskupení, pro které taktéž zvolili název Shaman. A protože dvě kapely stejného jména by byly na jednu metalovou scénu moc, nezbylo nebohým Finům nic jiného, než své klání ukončit a to i přes to, že na kontě měli již dvě studiové desky.
Jonne Järvelä ovšem neváhal a dal dohromady novou sestavu, pro kterou tentokrát radši zvolil finský název Korpiklaani (což v překladu znamená něco jako "klan divočiny"), a hned s ní nastoupil do studia. V listopadu roku 2003 tak vznikla nahrávka, která se nesmazatelně zapsala do historie folk metalového žánru, který na začátku nového milénia zažíval docela boom. Korpiklaani si nikdy nepotrpěli na nějaké složitosti. Jejich hudba byla vždy jednoduchá a absolutně přímočará. Na jejich debutu je tento fakt ještě zřetelnější než na pozdějších nahrávkách. Základ většiny písní tvoří extrémně chytlavá melodie, skočné tempo a tóny různých lidových nástrojů, které v té době rozhodně nebývaly běžnou součástí sestavy metalové kapely.
Úvod alba patří hitům. Klipově ztvárněný otvírák "Wooden Pints" se uhnízdil v koncertním setlistu kapely dodnes. Následující skladby "Before the Morning Sun" a "God of Wind" by si své místo na slunci taktéž zasloužily, protože jsou minimálně stejně dobré jako úvodní pecka. Kapela zde naplno demonstruje svůj cit pro silné melodie a svou nespoutanou divokost. Zpomalení se dočkáme až ve "With Trees". Skladba má přímo magickou atmosféru a doslova z ní (v souladu s názvem alba) dýchá duch lesa. Dodnes ji považuji za nejzdařilejší pomalák v tvorbě finského klanu. Silnou pětici uzavírá těžce návyková instrumentálka "Pellonpekko", která taktéž patří ke koncertním tutovkám kapely. Prostřední část desky je ve znamení krátkých songů, převážně čistě instrumentálních. Pánové zde doslova sypou z rukávu jednu chytlavou melodii za druhou. V závěru alba dojde i na "serioznější" písně. Dvojice skladeb "Crows Bring the Spring" a "Shaman Drum" je prosta jakékoliv rozjuchanosti a kapela zde dokazuje, že umí občas i zvážnět.
Prastaré moudro praví, že v jednoduchosti je síla. Pro desku "Spirit of the Forest" to platí bezezbytku. Korpiklaani díky ní vyrazili vstříc dobývání nových pozic a začali na sebe postupně strhávat pozornost metalových fanoušků ze všech koutů světa.
|
