Krátce po vydání debutového alba „Spirit of the Forest“ se sestava finského divokého klanu rozrostla hned o dva nové a pro pozdější vývoj kapely poměrně zásadní členy. V té době asi ještě nikdo netušil, že nově příchozí dvojice kytarista Kalle „Cane“ Savijärvi a bubeník Matti „Matson“ Johansson se na dlouhou dobu stane jedním z nosných pilířů často se měnící sestavy Korpiklaani (Matson v kapele vydržel šestnáct let a Cane je její součástí doposud). Jejich příchod se podepsal i na zvuku druhé studiovky, jejíž název opět odkazuje na inspiraci přírodou.
Na rozdíl od debutu je „Voice of Wilderness“ metalovější. Jestli se Korpiklaani na „Spirit of the Forest“ místy prezentovali jako folková formace, která sem tam přihodí ostřejší kytary, tak na „Voice of Wilderness“ už nemůže být sebemenších pochyb o tom, že Finové jsou plnohodnotná metalová kapela. Do popředí se derou hutné kytarové riffy a Matsonovy silné údery, které zvuku dodávají jakýsi pocit „umlácenosti“, který nebyl všem fanouškům kapely úplně po chuti, ale stal se na dlouhou dobu jedním z poznávacích znamení finské sebranky. I přes výrazné přitvrzení zůstalo v plné míře zachováno to, co je v hudbě Korpiklaani nejdůležitější, tedy extrémně chytlavé melodie linoucí se z tónů tradičních lidových nástrojů. V tomto ohledu druhá deska za debutem ani o kousek nezaostává.
K těm nejrozjuchanějším kouskům patří hned úvodní „Cottages & Saunas“, koncertní tutovka „Journey Man“, klipovka „Hunting Song“ a dnes již kultovní hitovka „Beer Beer“, což je původně song z repertoáru Jonneho předešlé kapely Shaman (kde skladba měla finský text s názvem "Vuola lávlla"). Nechybí samozřejmě instrumentálky. Ty se sice na desce nachází jen dvě (což je o tři méně než na debutu), ale vše vynahradí svojí kvalitou. Přičemž taková „Pine Woods“ je díky svému neustálému střídání veselé a pochmurné nálady jednoduše geniální a vždy jsem ji považoval za nejlepší nezpívaný song v tvorbě kapely. Bohatým využitím joiku zaujme píseň „Spirit of the Forest“ a na závěr desky (stejně jako na debutu) kapela opět zpomalí. V téměř šestiminutové „Old Tale“ nám pánové nastaví svoji vážnější tvář. V podobném duchu se odvíjí i závěrečná finsky zpívaná balada „Kädetsiipinä“.
Nahrávka „Voice of Wilderness“ měla pro kapelu zásadní význam, neboť na ní našla styl, který jí sedne a definovala na ní zvuk, který se v budoucnu stane poznávacím znamením divokého klanu. Hity jako „Beer Beer“, „Journey Man“ či „Hunting Song“ pomohly téhle veselé bandě rozšířit fanouškovskou základnu a upevnit své postavení na stále se rozrůstající folk metalové scéně.
|
