Bylo, nebylo… Už názvem kapely němečtí Snow White Blood signalizují, že jejich hra s pohádkovými motivy nebude vždy úplně nevinná a výhradně s dobrým koncem. Ostatně s titulem svého prvního kraťasu „Once Upon A Fearytale“ si s motivem dobra, které může občas mít pěkně nabroušené drápy, zažonglovali ještě dokonaleji. Po čtyřleté studiové odmlce, přerušované vydáním buď předělávky jednoho ze starších singlů anebo odhalováním toho, co připravují na debutové album, Snow White Blood v závěru loňského roku obohatili svět symfonického metalu velmi sympatickým albem „Hope Springs Eternal“. Rozehráli na něm povedené představení přesně v duchu svého názvu – křehké, hladivé, až lehce mazlivé, u kterého si však nemůžete být ani na moment jistí, že roztomilá Sněhurka neschovává za zády ruce umazané od krve (však ono využití námětů od bratří Grimmů je pro podobné rozpoložení naprosto ideální).
V hlavní roli této pohádky je zpěvačka Ulli Perhonen. Především ona dokáže svým barevným hlasem a teatrálností nejvýrazněji měnit celkovou atmosféru v poměrně skromném a nepřeplácaném symfometálku (Ulli měla na starosti i orchestrace a nelze jinak, než jí pogratulovat k tomu, že jich využívá vkusně a účelně), byť na správných místech kousající kytara i pestré a neposedné bicí na tom mají také nezanedbatelnou zásluhu. Na desce je nejkouzelnější fakt, že výprava do pohádkového světa ve svém průběhu několikrát docela výrazně změní svou náladu a přesto drží dokonale pohromadě. A tak si můžete vychutnat dramatický dialog sesterského dua Sněhurka-Růžička ve skladbě „Shared Hearts“ s rozverně elegantní melodií a vokální výpomocí Lilly Seth, jemnou „Longing For The Sea“ s taneční melodií a folkovým nádechem, mrazivě (však mluvíme o Paní Zimě) teatrální „Drop A Stitch“ s jedovatým vokálem a provokativní ženskostí žolíka v sukních, zasněnou „Never-Ending Waltz“, jejíž nasládlost dobře krotí řezavá kytara a v níž Ulli předvádí (zdaleka ne naposled), že operní zpěv na špičkách nemusí nutně sklouznout až někam k hranicím protivnosti). Jak dokonale funguje propojení ženského a mužského elementu Snow Wite Blood demonstrují v dramatické „You Belong To Me“ v níž kapele vypomohli Danny Meyer a Stimmgewalt, to, že symfonický metal nemusí nutně stát jen na vzdušných melodiích a uhlazených kompozicích deklarují Snow White Blood (ruku v ruce s hlavní hrdinkou Locikou) v zajímavě zašmodrchané „Rising Of The Sun“, aby v samotném finále dospěli (zcela přirozeně) do nejkošatější a jemné „Falling Star“.
Pohádkový odér je velmi výraznou součástí těchto výpravných kompozic. Snow White Blood sice nemění zaběhlé standardy žáru, ale nebojí se přitom být maximálně barevní a nápadití. Silný debut, který by měl příznivce Nightwish, Amberian Dawn, Epicy, či Xandrie nejen spolehlivě oslovit, ale dokonce i nabídnout o něco zajímavější poslouchanou, než aktuálně některé ze zmiňovaných kapel.
|
