Jako kdyby chtěli Dream Evil názvem svého čtvrtého alba „United“ všechny ujistit, že v kapele panuje naprostá soudržnost. Ono to nebylo úplně od věci. Nejdřív ze sestavy zmizel kytarista Gus G., který na rozdíl od švédské části kapely pobýval ve svém rodném Řecku a hlavně chtěl energii upřít na své Firewind. Vzhledem k tomu, že už před jeho oficiálním odchodem jej na pár koncertech nahradil Mark Black, nedalo hledání nástupce příliš mnoho práce. Složitější situace nastala v momentě, kdy Isfeldtovy zdravotní problémy na čas vyřadily zpěváka z provozu a protože už v té době se uvažovalo o tvorbě nového alba, vyvrcholily rozpory v kapele v odchod nejen Niklase Isfeldta, ale i basáka Petera Stalforse, přičemž náhradou za Niklase měl být Jake E (Dreamland, ex-Amaranthe). Vzbouřené vody se však poměrně rychle uklidnily a až na Guse G. se Dream Evil znovu sešli v původním složení. Jenže předtím, než se pustili do další práce, sbalil nejen fidlátka, ale i své nápady hlavní autor z předchozího alba Snowy Shaw. I náhrada za něj se našla poměrně snadno, Pat Power se s Fredrikem Nordströmem i s kapelou znal ze svého působení ve studiu Fredman a tak v nové sestavě stáli Deam Evil před obtížným úkolem – navázat na silný odkaz svých prvních desek.
Z pohledu dosavadní historie a úspěšnosti alb si zvolili tu nejsložitější cestu. Pokud lze v albu „United“ hledat pokračovatele některého z předchozích alb, nejblíž k němu má album „Evilized“. Dream Evil totiž znovu vsadili na přímočarost a houževnatost, zbavili se veškeré vzdušnosti a co hůř, téměř úplně rezignovali na ten pobavený úsměv, který prozářil album „The Book Of Heavy Metal“. Jakoby to najednou začali kluci brát příliš vážně. Bylo jasné, že Dream Evil neudělají technicky špatnou desku, stejně tak se nedalo pochybovat o tom, že by se na albu nenašly dobré nápady, takže „United“ je z pohledu metalového fanouška solidní album, které dostatečně zasytí, jenže v kontextu diskografie kapely se právě tahle deska stala zlomem, od kterého už šla forma kapely pozvolna dolů.
Album poměrně intenzivně vtáhne posluchače do děje silným a nadějným úvodem. Posléze se však Dream Evil trochu utaví v siláckém výrazu, který v závěru zase začne polevovat, takže „United“ celkem slušně graduje. Paradoxně nejsnáz do uší zapadne „Number One“, což je sympaticky poťouchlá a uvolněná předělávka skladby řecké popové zpěvačky Eleny Paparizou), bezprostřední šlapavka „Doomlord“ v sobě kombinuje důraz, melodičnost i silně chytlavý refrén, v živé speedovce „Falling“ Mark Black dokazuje, že je za Guse G. solidní náhradou, hutná riffovka s výhružným chorálem „Higher On Fire“ je skvělou ukázku toho, jakou sílu ve svém hlase chová Niklas Isfeldt, velmi dobře funguje i klenutý refrén v titulní „United“, či úvodní přímočará a trochu prvoplánová „Fire! Battle! In Metal!“.
Dream Evil zahráli na metalovou jistotu a přitom přestávali vyčnívat z davu podobně zaměřených kapel. Jejich výhodou zůstala schopnost napsat dobrou melodii, silné instrumentální výkony, průrazný zvuk a výborný Isfeldt. Rezultát je poměrně jednoduchý – kapele se podařilo zacelit díru po odchodu dvou velmi výrazných individualit a v pohodě se i vyrovnala i s personálním vlnobitím. Nahradit Snowyho Shawa po kompoziční stránce se ale ukázalo jako příliš velký oříšek.
|
