Za podivným obalem a názvem nového alba italských melodiků se mohlo skrývat cokoli. První zveřejněný singl "The Absurd Circus" ale doložil, že se fanoušci obávat nemusí, ba co víc, kapela se v dané písni předvedla v nečekaně svěží formě, což ještě umocnila dobrá zvuková produkce, tedy něco, s čím si Italové v minulosti nevěděli moc rady. Začala se rýsovat šance, že se kytarista a skladatel Olaf Thorsen po nijaké fošně "Architecture Of God" pochlapil a powermetalovým fanouškům zase naservíruje hostinu plnou vybraných melodických chutí.
Zmíněný song celou nahrávku otvírá a svojí členitostí, ze které se do popředí derou líbivě protahované refrénové fráze či citlivě gradované sólo, poskytuje velmi kvalitní vstup do hudebních chodeb deváté studiovky Labyrinthu. Navazující "Live Today" je spíďárna, která nezapře určitou úroveň, zároveň se ale při jejím poslechu nemohu zbavit pocitu (a platí to i pro druhý rychlík "The Unexpected"), že v playlistu figuruje pouze jako pozdrav fanouškům nejslavnější desky "Return To Heaven Denied", která kapelu tzv. udělala a že skutečné skladatelské choutky páně Thorsena již vězí někde jinde. Konkrétně v pečlivě budovaných kompozicích s jemným otiskem progu a důkladně využívajících talentu zpěváka Roberta Tirantiho, jenž, jako vždy, patří k zásadním tahounům a hybatelům celého italského soukolí.
Čtveřice dalších písní je právě taková. Velmi častým prvkem jsou zklidněné vybrnkávané plochy, se kterými Thorsen pracoval vždy, tentokrát na nich ale buduje zásadní atmosférický feeling nahrávky. Občas dané strategie možná lehce nadužívá, vždy ale nabídne pasáž, která podobné myšlenky rychle zažene. Ať jde o atraktivní rozjezd položky "Words Minefield" nebo líbivé vyhrávky v "Den Of Snakes", případně o vokální linky, ve kterých je ukryta největší devíza nového alba. Stačí se zaposlouchat do "One More Last Chance" a obdivovat důmyslnou, až s jazzovou hravostí padající pasáž v samotném rozjezdu písně. Podobných okamžiků je více, za všechny zmiňme ještě kus "A Reason To Survive" s netradičním a funkčním využitím hammondek.
Dočkáme se i elektroniky nebo smyčců, všechny složky nicméně slouží účelu a vizi autora. Thorsen dokázal své skladatelství podepřít umou koncepcí, která se v podstatě nerozpadá a nabízí podněty k opakovaným poslechům. Jedinou výjimku tvoří coversong "Dancing With Tears In My Eyes" od Ultravox, který - když už si jej Italové nemohli nechat od cesty - měl být bonusem. Ve své tuctovosti jenom nabourává umné struktury zbylých písní, jež nepotřebovaly rozředit cizím autorstvím. Na druhou stranu se tím zdůraznilo, jak velký má nyní Olaf Thorsen, potažmo celý Labyrinth, náskok před většinou svých žánrových kolegů.
|
