Kytarista Wolf Hoffmann je dnes už posledním původním členem Accept a je to právě on, kdo stále udržuje tradici kapely, která v osmdesátých letech uchvátila metalový svět alby "Breaker", "Restless And Wild", "Balls To The Wall" a především "Metal Heart". I když v jejich čele už nestojí Udo Dirkschneider a na baskytaru nehraje Peter Baltes, Accept jsou tu stále a vydávají novou desku "Too Mean To Die", která se nese v nejčistší tradici této německé legendy. O tom už více Wolf Hoffmann, jemuž patří následující řádky, kde vysvětluje, proč kapela na novince nepodniká žádné riskantní experimenty a odhaluje, že stále nedokáže zakrýt drobné rozčarování nad nedávným odchodem Petera Baltese, jenž se v tichosti sbalil a z Accept odešel takřka bez rozloučení...
Už delší dobu žiješ ve Spojených státech. Cítíš se dnes více Američanem nebo jsi stále zůstal Němcem?
Vlastně ani nevím, kam bych sám sebe zařadil. Podle mě jsem odněkud z vesmíru (smích). Každopádně asi budu pořád Němec, alespoň to tak lidi říkají. Ale vezmi si to takhle, kdyby ses ty přestěhoval na zbytek života do Číny, tak nebudeš Číňan, budeš prostě navždycky Čech v Číně. Takhle to prostě funguje a člověk si celý život nese svoje kořeny.
Ptám se tak i proto, zda lze Accept považovat stále za německou kapelu, když v ní dnes působí z poloviny Američané?
To je trošku podobná otázka. Když se nad tím zamyslíš, tak to ani není důležité, protože když se bavíš o nějaké skupině, tak nemyslíš na to odkud je, ale myslíš na hudbu, jakou hraje. To je to nejdůležitější. Každopádně tradice Accept se s námi táhne a je nějak jedno, kdo s námi zrovna hraje. A vzhledem k tomu, že už jsem poslední původní člen, tak se starám o to, aby to tak bylo a ta tradice zůstala. Už proto, že osobně jsem napsal dost naší hudby. Zároveň se o tu tradici stará i producent Andy Snaep. On ví jak na to, aby to znělo, jak to znít má. A samozřejmě víme, kam máme mířit, a vzhledem k tomu, že naše kořeny sahají do Německa, tak jsme asi pořád německá skupina. Lidi nás tak berou i přesto, že půlka z nás Němci nejsou. Je to stejné jako rakouský orchestr, kde hrají i Číňani. To z toho přece nedělá poloviční rakouský orchestr. Ta tradice tam prostě pokračuje. A s Accept je to stejné.
Šlo vaše nové album „Too Mean To Die“ hned po dokončení nahrávání na trh, nebo jste čekali na vhodnou příležitost ohledně pandemie koronaviru?
Ne, rozhodli jsme se nečekat. Normálně bychom asi čekali, až budeme moct vyrazit na turné, abychom desku tím zároveň propagovali. Ale takhle by to nedávalo moc velký smysl, protože samozřejmě nevíme, kdy vyrazíme na cesty. Doufám, že si fanoušci naši novou desku užijí i tak a zatím bez koncertů.
„Too Mean To Die“ zní jako naprosto typické album Accept z nové éry se zpěvákem Markem Tornillem. Znamená to, že na žádné experimenty není v současných Accept prostor?
Ne! S experimenty jsme už skončili. I když si myslím, že stále máme určitý kreativní prostor. Třeba tady na novém albu máme baladu, hrají na něm jiní hudebníci a tak. Taky na něm máme hodně instrumentálních pasáží, což je věc, která se od nás až tak úplně nečeká. Takže nějaký prostor tu je, ale dlouhodobě chceme znít jako klasický starý Accept, ovšem s novou produkcí. Abychom zněli jako v osmdesátých letech, ale s novými skladbami. Nemyslím si, že by komukoliv prospělo, kdybychom se pustili do experimentů. V tuhle chvíli máme určitou fanouškovskou základnu a víme, co od nás očekává. Takže už nic moc nezkoumáme.
Kdybys měl porovnat alba od „Blood Of The Nations“ k „Too Mean To Die“, v čem spatřuješ největší odlišnost novinky oproti ostatním nahrávkám?
Hmmm… Asi tam žádný markantní rozdíl není. Nebo alespoň nemá být. Posledních pět alb, což je prakticky nová éra pro Accept, se vezlo ve stejném duchu a my víme, kam s nimi máme mířit. A lidi to pořád baví, takže fakt nic měnit nechceme. Dost často to od lidí slýchám, že jim novinka připomíná "Blood Of The Nations", protože zní čerstvě a je plná energie. Z mého pohledu je to ale docela těžké posoudit, protože jsem napsal většinu materiálu, takže nemůžu být úplně objektivní.
Proč jste jako singl z nového alba zvolili skladbu „The Undertaker“. Je to podle tebe největší hit z „Too Mean To Die“?
Ne a ani to nemá být ten největší hit. Zvolili jsme to proto, protože jsme se i s producenty shodli na tom, že první písnička z alba by měla mít i dobře udělaný videoklip. A když se zamyslíš, která z těch skladeb má v sobě dobrý příběh, tak je to právě "The Undertaker". Jsou tam i lepší věci, ale řada z nich by se špatně převáděla do nějakého příběhu. Třeba "Too Mean To Die", kde se vlastně nic až tak důležité neodehrává, právě na rozdíl od "The Undertaker". Vlastně ta skladba je ideální. Sice lidi asi nijak zvlášť nepřekvapila, ale rozhodně ani nepobouřila.
Velice zajímavá skladba je závěrečná instrumentálka „Samson And Delilah“. Proč jste do ní zakomponovali úryvky z „Novosvětské“ od Antonína Dvořáka? A proč vlastně vůbec Dvořák?
Protože to byl Čech! Ale hlavně teda proto, že já mám tenhle styl, kdy dávám do skladeb Accet prvky klasické hudby, zažitý už řadu let. Takhle to dělám už dlouho a naši producenti i fanoušci jsou na to zvyklí. Ale zrovna "Samson And Delilah" nezní až tak moc klasicky. Kdybys neznal Dvořáka, tak by ti to přišlo jako normální skladba od Accept. Vlastně mě docela překvapuje, že jsi tam právě Dvořáka našel, protože spousta lidí to tam ani neobjeví. A každopádně je tam ještě jeden skladatel, Francouz Saint-Saëns, a od něj tam je arabská melodie. A vlastně on byl i inspirací pro název "Samson And Delilah". V podstatě jsou to dvě klasické skladby spojené dohromady, což nám přišlo jako dobrý nápad.
Citace klasické hudby zní i z „Symphony Of Pain“. Tentokrát jste vybrali Beethovena. A znovu jsme u toho komponování vážné hudby do heavy metalu. Je to už klasickým trademarkem Wolfa Hoffmanna?
Asi ano, je to tak. Jsem tím vlastně známý a dělám to už pár let. A dělám to rád, lidi to baví, možná už je to právě taková moje značka. Ale je důležité nespadnout do fáze, kdy si myslíš, že to tak musíš dělat, protože se to od tebe očekává. Já to taky nedělám vždycky, na pár posledních albech to moc nebylo, protože tam nesmí být ten tlak, že to musíš udělat. Musí to vyznít přirozeně.
Balady příliš často neděláte, přesto na „Too Mean To Die“ lze jednu najít - „The Best Is Yet To Come“. Má Mark Tornillo k baladám jiný přístup než Udo Dirkschneider? Je jeho hlas pro tento typ skladeb vhodnější?
Určitě, zní to fakt úplně jinak. To nás taky na Markovi zaujalo, že zvládá metalový křik a vysoké tóny, ale zvládá i normální zpěv, a to hodně dobře. A jsem rád, že jsme "The Best Is Yet To Come udělali, protože ukazuje jeho vokální schopnosti.
Na „Too Mean To Die“ se poprvé představují dva nový kytaristé a proto má Accept dnes kytary tři. Proč padlo to rozhodnutí působit se třemi kytarami?
Spíš jsme si řekli: Proč ne? Nebylo to tak, že bychom cítili, že to musíme udělat. Philip Shouse nás doplňoval už před dvěma lety, když jsme vystupovali s orchestrem po Evropě a mimochodem jsme hráli i v Praze... A pak jsme si řekli, že to bylo moc fajn a že ho přece jen tak nenecháme jít domů. Udělali jsme z něj normálního člena Accept a funguje to hodně dobře. Tři kytaristi jsou neobvyklí, ale pro nás je to plus a o to jsme lepší.
Jaký je největší přínos toho, že dnes máte právě tři kytary. Jak si rozdělujete jednotlivé party?
Můžeš celkově dělat víc věcí. Každé album má v sobě tunu různých kytarových nahrávek a spoustu z nich nemůžeš zahrát na pódiu, protože bys právě potřeboval víc kytaristů. Současná sestava nám dává spoustu dalších možností, ale nějak dramaticky nás to nezmění, jen je to takový bonus pro naše koncerty.
Když už jsme u personální stránky kapely, musím se tě zeptat na odchod tvého dlouholetého spoluhráče Petera Baltese. Proč už není členem Accept?
Na to by ses musel zeptat jeho. On nám úplně neřekl o co šlo. Dalo by se o tom spekulovat, podle mě byl prostě unavený z koncertování, z toho, že nebyl doma. Alespoň něco v tom duchu říkal, než odešel. A mě moc chybí. Byl to můj kamarád spoustu let. Ale jak se říká... show must go on. A už jsou to dva roky, co se k nám přidal Martin Motnick, který tu díru vyplnil. A vlastně toho i dost napsal na nové album. Peter mi pořád trochu chybí, ale to je život...
Četl jsem, že Baltes skončil s hudbou úplně a nedávno se objevily zprávy, že tvoří společně s Udem Dirkschneiderem a Stefanem Kaufmannem. Jak se na tohle prohlášení díváš ty?
Tady se asi zdržím komentáře. Nerad spekuluju, proč to udělal. Já ani nevím, jakou k tomu měl motivaci, takže se k tomu vyjadřovat nebudu.
Další změna u Accept se odehrála na pozici manažera. Tu už nezastává tvoje manželka Gabby. Proč už není členem vašeho týmu?
Gabby je pořád okolo nás, ale už ne naplno. Byla s námi od roku 1980. A už dlouho sama hledala někoho, kdo by ji nahradil. Teď to za ní vzala Antje Lange, které to ohromně jde a odvádí dobrou práci. A Gabby si zaslouží, aby si trochu orazila. Nic víc v tom nebylo, žádné drama, prostě přirozená věc.
Gabby byla také důležitým členem kompozičního procesu už v osmdesátých letech. Jaké vaše největší hity z té doby pocházejí z její hlavy?
No nevím, jestli by se dalo říct, že Accept měl nějaké hity... Jsou věci jako "Balls To The Wall", kterou zná většina lidí, což by se asi možná dalo považovat za hit, nebo "Fast As A Shark", která zase ovlivnila hodně muzikantů... Dalo by se spekulovat o tom, co je vlastně hit. Vlastně mi k nám ani moc nesedí, že bychom byli skupina, která se snažila mít nějaké celosvětové hity. Nejblíž k hitu má asi "Blind Rage", což tehdy vyšlo jako číslo jedna v německém albovém žebříčku...
Tvoje jméno je pevně spjato s Accept. Mimo to jsi natočil dvě sólová alba, ovšem mezi lety 1997 o tobě nebylo slyšet. Co jsi v té době dělal?
Fotografoval. Profesionálně. Víceméně jsem skončil v hudbě, protože devadesátá léta byla doba úplně na hovno pro naši hudbu a já z toho byl dost unavený. A vlastně my všichni, protože to byla fakt špatná doba pro heavy metal. Takže jsem v Americe dělal fotografa, deset let, ne-li víc.
Accept zažili dva rozpady. Jeden po albu „Eat The Heat“, druhý po „Predator“. Řekl bys důvody, která vás k tomu tehdy vedly?
Vždyť to už je prastará historie, to už všichni musí znát. Ale dobře, řeknu ti k tomu něco, i když je to moc komplikované na pár vět. Ve stručnosti bych řekl, že v devadesátých letech jsme se na to prostě necítili pokračovat dál.. Neshodli jsme se v nápadech, někdo z nás už nechtěl hrát vůbec, Udo se chtěl věnovat svojí vlastní skupině a bylo to prostě víc menších věcí dohromady. Tím bych to uzavřel...
Je možné, že se ještě někdy v budoucnu, při nějaké zvláštní příležitosti, sejde na pódiu stará sestava Accept, tedy ty, Udo, Peter Baltes nebo Stefan Kaufmann?
Tak o tom opravdu silně pochybuju...
|
