Panuje názor, že ženský kolektiv bývá méně snesitelný než ten mužský. Něco takového bych se v dnešní hypergenderové době neodvážil napsat, kdyby mi dané zjištění v životě nepotvrdilo několik příslušnic voňavějšího pohlaví. Jako důkaz mohou nakonec posloužit i dámské metalové smečky, ať už jde o Švýcarky Burning Witches, Srbky Jenner nebo právě Brazilky Nervosa, sestavy všech těchto spolků mají k nějakému stabilnímu stavu daleko. V Nervose se holky poštěkaly tak, že na svém místě zůstala pouze kytaristka Prika Amaral. Jenže tahle personální vichřice evidentně pročistila ovzduší a obměněné brazilské smečce umožnila sebejistý krok do další etapy.
Pohled na playlist desky "Perpetual Chaos", o který se postaral nový mezinárodní kvartet, přitom nevěstil nic dobrého. Třináct songů ve velmi podobných minutážích a celkově třičtvrtěhodinová hrací doba, to už dopředu smrdělo jednolitě se valící metalovou koulí, která nebude brát ohledy na posluchačovu nervovou soustavu (což se stalo na předešlé studiovce "Downfall of Mankind"). Přece jen zde mluvíme o thrash metalu a ne o hlubokomyslném koncepčním umění. Po spuštění alba ale podobné remcání člověka rychle opouští. Syrová toxická energie, která prýští z nitra jednotlivých not, totiž působí blahodárně, slayerovsky zlověstně, a hlavně velmi návykově.
Krátká stopáž skladeb neumožňuje nějaké dramatické kvalitativní propady. Rychle, avšak argumentačně přesně, takový je recept této dívčí tlupy. Nová španělská zpěvačka Diva Satanica vnesla do žánrových zákoutí silný závan deathu, když se pak k jejímu lahodně vrčivému projevu přidá stylová instrumentace, základnímu thrashi už moc prostoru nezbývá. Ničemu to ale nevadí, písním díky tomu přibyla další vrstva, jež je - v rámci ještě větší variability - jednou posunuta k chytlavému punku ("Time To Fight"), jednou k neodolatelnému heavíku ala Motörhead ("Rebel Soul" s povedeným hostováním zpěváka Erica A.K. z Flotsam And Jetsam).
Zbytek patří thrash´n´deathové fúzi, která vítězí díky bohatým dávkám testosteronu (tedy estrogenu). Najdou se slabší místa ("Godless Prisoner"), takové momenty ale plnohodnotně vyvažují songy jako "Venomous", "Until The Very End", "Genocidal Command" nebo nádherně natlakovaná titulka. Při jejich poslechu máme pocit, že se nám dívčí kvartet zubí u ksichtu jako vetřelec a běda, jestli si dovolíme říct, že jim to nehraje. Něco takového nemůžu a nechci riskovat.
|
