V italské formaci Derdian už delší dobu panuje jistý skladatelský rozkol. Zatímco kytarista a služebně nejstarší člen kapely Enrico Pistolese by chtěl směřovat více k progu, klávesák Marco Garau hodlá kráčet v powermetalových šlépějích, které Derdian udělaly. Situace došla tak daleko, že Marco založil vlastní projekt Magic Opera, v němž jeho skladatelství nikdo neomezuje a kde může dát naplno průchod svému autorskému cítění. Což v praxi znamená, že se může radovat každý, koho pravidelně strhávaly lehké skladby italských Derdian, a komu prapodivné progresivní odchylky nebyly nijak zvlášť po chuti.
Patřím mezi takové fanoušky a proto jsem Marcův debut vyhlížel s krkem napjatým jako strážící surikata. Bylo mi jedno, jestli to celé bude znít jako (Garaův) Derdian, přál jsem si naopak, aby tomu tak bylo co možná nejvíce. A stalo se. Koncepční album "The Golden Pentacle" nese od začátku do konce nejtradičnější odkaz italského autora, ani v nejmenším se nesnaží o nějaké experimenty, naopak vytěžuje osvědčený rukopis do posledního notové čárečky. Paradoxně v tomto ohledu působí pohled na sestavu, ve které figuruje dvojice Marcových spoluhráčů z domovské kapely, včetně, světe div se, Enrica Pistoleseho. Jeho úloha však tentokrát byla čistě řadová, postaral se tedy pouze o baskytaru a doprovodné vokály. Jinak jde ale o další faktické propojení s Derdian, k těm dalším můžeme přidat zpěváka Antona Darussa z progresivně/powermetalových Wings Of Destiny, jehož hlas nemá daleko k aktuálnímu pěvci Derdian, Ivanovi Gianninimu, a nakonec i zvukovou produkci, která zní úplně stejně, jako poslední čtyři řadovky italské kapely. K tomu se tím pádem váže i jediná vážnější výtka - sound je lehce přebasovaný a celkově je v něm ukryta o dost větší porce temnoty, než kterou by si Marcova tvorba zasloužila.
Tady jde především o lehkost a noblesu. Popis charakteru nejtypičtějších melodií je následující: linky naléhavě vystoupají k výšinám, aby poté s existenciální tragikou poklesly. Nasládlá emotivnost ovanutá šálou podzimní melancholie. Petr Hapka na metalu. Slyšíme to v úvodní titulce poprvé, a pak znova, a ještě jednou, a vlastně v každé písni několikrát. Tento tvůrčí vzorec - přirozeně využívající klávesové rejstříky - je snadno průhledný a pokud v něm někdo bude chtít hledat vykrádání, určitě jej žádný soud neodsoudí za pomluvu nebo lhaní. Jestli ale v onom identickém skladatelském tvaru a jeho jemných variacích nalézáme jedinečné, snad až fetišistické zalíbení, pak se nám prostě nemůže nikdy oposlouchat.
Souzní s tím střední tempa i rychlost, jež dodá melodiím náležitou chytlavost. Největší prostor pro tvůrčí vyjádření nicméně poskytují sóla. Italský autor dlouhodobě dokazuje, že instrumentální pasáže, předěly a mezihry zvládá jako málokdo jiný, naplno zde využívá cit pro souzvuk harmonií i nápaditou hravost, a debutové album jeho projektu není výjimkou. V téměř každé skladbě si můžeme být jisti, že sólové loubí nabídne cosi nečekaného, tu s ozvukem baroka, tu s kouskem sardinského slunce, jindy s příchutí dráždivého tanga, vždy však mimořádně atraktivního a strhujícího. Marco Garau zkrátka nezklamal a v tělese Magic Opera (jež nemá, pravda, s operou nic moc společného) si splnil tvůrčí sen. A nejen sobě, ale také všem, kdož mají v lásce jeho jedinečný rukopis.
|
