Co spojuje umělce Einara Selvika z norského uskupení Wardruna, hudebnici Loreenu McKennitt s duem Dead Can Dance, Brendanem Perrym a Lisou Gerrard? Všechny tyto persony jsou dnes váženými, dalo by se říci ikonickými představiteli specifických a jedinečných hudebních směrů, které čerpají z lidové muziky různých etnik a národů. V jejich případě nejde jen o povrchní seznámení s tématem, aby získali námět pro své umělecké dílo, ale jedná se o dlouholeté niterné ponoření do dějin, cestování na magická místa a do chrámu přírody, religiosity a umění rozličných kultur, za což sklízejí ocenění od početné skupiny fanoušků, ale i odborných kruhů. Jejich hudba je používána v rozličných historických dokumentech i v hraných filmech.
Snad nejkomplexněji je dávným dobám a vikingské mytologii oddán Eniar Selvik. V jeho případě se nejedná o žádnou uměleckou stylizaci, žije v souladu s myšlenkami a názory, které prezentuje ve svých dílech. Aby poselství bylo autentické i po hudební stránce, zahodil metalové berličky a v roce 2003 založil s muzikanty Gaalem a Lindy Fay Hellou pagan folkové těleso Wardruna, které využívá jen repliky starověkých hudebních nástrojů a zpěv. Z každé noty, úderu do bubnu či rozeznění struny je v jejich muzice cítit velké sepětí s přírodou, vším prostupuje animistický přístup hlavní persony souboru Einara, který dle své víry předurčuje magické schopnosti rostlině, zvířeti či předmětu. Na třech albech dopodrobna zmapoval téma starého runového písma futhark. Převážně magicky sevřené a pomalé "Gap Var Ginnunga" mě nadchlo, v následující "Yggdrasil" jako by se temnotou pohanských chorálů prodraly první paprsky slunce a nahrávka pookřála v rytmu starověkých slavností a závěrečná část trilogie "Ragnarok" dala ještě více vyniknout hypnotickému rytmu rozličně znějících perkusí.
Tady jsem již měl dojem, že se kruh uzavřel a pokud by kapela přišla s dalším materiálem, tak by se již zlehka opakovala. Kvitrafn (ano, to je přezdívka Einara) byl již nějakou dobu přímo na roztrhání, mimo jiné komponoval muziku pro úspěšný seriál Vikingové, kde se zhostil i herecké role, s black metalovým muzikantem Ivarem Bjørnsonem z Enslaved natočil desku "Skuggsjá – A Piece For Mind & Mirror" a v tomto období překvapivě vydal i čtvrtou intimně akustickou desku Wardruna "Skald" s temnými příběhy, z kterých prýští emoce ohlodané až na kost. Na desce složené z tradicionálů a vlastních věcí v akustickém hávu nenajdete žádné rytmické nástroje, Einar atmosféru songů budoval jen za pomoci svého hlasu, harfy, lyry a kozího rohu.
Následující rok kapela podepsala smlouvu s mamutím labelem Sony/Columbia a mimo skládání materiálu na bezejmenou desku se Einar mj. spoludílel na soundtracku pro PC hru "Assassin Creed Valhalla". Jeho dvorní zpěvačka Linda mezitím vydala popově laděný materiál „Seafarer“.
Že se v táboře domovské kapely něco děje, avizoval klip k písni "Lyfjaberg", který však spíš zaujal svým vizuálem. Samotné album "Kvitravn" (Bílý havran) bylo připraveno k vydání v červnu 2020, corona pandemie vše oddálila až do ledna 2021. Nicméně ve sněhem a mrazem sužovaném počátku roku jsme se dočkali a jedenáct songů z nového alba je konečně k dispozici.
Překvapení přináší již úvodní píseň „Synkverv“, která je svou učesanou produkcí, pohodovou náladou, zapojením laškovné flétny a vybrnkáváním na kravik lyru jen slabým odvarem předchozích alb. Naštěstí se v následné a titulní „Kvitravn“ situace radikálně mění – po zákrákání několik perkusních nástrojů nastolí monotónní tempo a ponurá atmosféra hypnotizuje posluchače po prvním poslechu. Ten si plně může vychutnat příběh albínského havrana, jenž poletuje nad krajinou a rozhazuje své bílá pera jako znamení příchodu ničivého mrazu, který předchází samotnému konci světa - Ragnaroku. První z vrcholů alba. Nevynechejte výpravný klip natočený v Norsku a Rusku.
V rychlém sledu následují další dvě hymnické skvělé skladby „Skugge“ a „Grá“ (o kdysi přirozeném soužití člověk s vlkem), ve které poprvé dostává větší prostor Lindy Fay Hella. „Fylgjutal“ a „Viseveiding“ posluchače spíše obrazně přenáší do jižněji položených částí Evropy, připomínají částečně produkci Dead Can Dance a moc do nálady alba nezapadají. Naopak, „Munin“ a „Kvit Hjort“, majestátní songy v pomalém tempu naplno podněcují posluchačovu představivost, vyniká tu krásně znělý nástroj lur, zvukem podobný naší křídlovce. V "Ni" plně dominuje zpěvákův hlas, ve většině skladby doprovázený jen údery bubnu. Částečné rozpaky z předposlední méně výrazné "Vindavlarljod" zahlazuje závěrečný členitý opus, skoro jedenáctiminutová „Andvevarljod“, ve které postupně – za hřmění v úvodu - magicky a pomalu, jako by v kruzích, narůstá napětí a emocemi se tu rozhodně nešetří. Mistrovské dílo!
Každé album Wardruny je oproti předešlému trochu jiné, i dnes lze vysledovat několik rozdílů. Produkce je čitelnější, písně mají písničkovější formu, do songů samotných lze snadněji proniknout. Že by přání firmy? Do skládání se zapojila i Linda, snad proto se některé písně trochu odlišují. Vybíralo se z materiálu z posledních osmi let, což nahrává teorii, že se jedná částečně o přepracovaný nepoužitý materiál z minulého období. Poněkud trpkým soustem pro posluchače libujícího si v kvalitním zvuku je cílení managementu na rockové publikum. Konotace mezi monotónní a ponurou atmosférou Wardruny v návaznosti na norský black metal je sice zcela zřejmá, ale aby Tony Lingren upravoval dynamiku nahrávky ve stylu Sepultury nebo třeba metalcorových I Am The God nebylo úplně nutné, neboť muzika, která je na údernosti hluboce laděných dronů v kontrastu s akustickými lidovými nástroji založena, je poněkud kontraproduktivní. I přes tyto nedostatky lze nové album Wardruny jednoznačně označit za událost roku.
|
