Hibernace trvala po zbytek roku 1977 a po většinu roku následujícího. Zneklidňující ticho, které v táboře kapely (jež stále postrádala svého frontmana) panovalo, nesvědčilo o tom, že by se Led Zeppelin ještě někdy mohli probrat k životu. Page stále více zabředával do heroinové závislosti, která do značné míry komplikovala jeho práci, a s Bonhamem, který se utápěl v hektolitrech vodky, se nedalo počítat vůbec. V této době se ukázal být velice platným členem basista John Paul Jones, který pochopil vážnost situace a stal se jakýmsi tmelem kapely. Došlo však k nečekanému. Management Led Zeppelin se sblížil se švédskou diskotékovou senzací Abba, slavící v té době obrovský celosvětový úspěch a domluvil pro kapelu nahrávací frekvence ve stockholmském studiu Polar, které patřilo právě Abbě. To zapůsobilo zejména na Page a Jonese, protože v Polar studiu bylo k dispozici tehdy nejmodernější vybavení, které oba muzikanty nutilo ke zvukovým experimentům a využívání elektronických zvuků.
Doba letěla kupředu závratnou rychlostí a Led Zeppelin se nestačili divit, co jim všechno za více než rok letargie uniklo. Scénou se prohnala punková vichřice, která přepsala pořádky platné do té doby, posluchači hltali diskotékové hity, jenž měla na svědomí především Abba a už to vypadalo, jako kdyby pro Led Zeppelin nebylo na této mapě místo. Navíc kapela nebyla v tak silné kondici, aby mohla slavit návrat k formě prvních sedmi let existence. Takže i když dorazila do Stockholmu, působil Page trochu nezúčastněným dojmem, většinu prací na albu musel na svá bedra vzít Jones za pomoci Planta, pro něhož se hudba znovu stala terapií po děsivých prožitcích posledních let. Tento fakt se odrazil na albu „In Through The Out Door“, vznikajícím v mrazivém Švédsku na konci roku 1978. Page tentokrát nedokázal přijít se svými typickými riffy, které by navázaly na „Achilles Last Stand“ nebo „Kashmir“, a nechával více prostoru pro Jonesovy klávesy, což výslednou tvář desky poněkud směruje k popu.
Jestliže „Presence“ byla tvrdou blues/hardrockovou nahrávkou (byť postrádající více nosných nápadů), „In Through The Out Door“ jde odlišným směrem. Jako kdyby tímto albech chtěli Led Zeppelin otevřít nové dveře, ale zůstávají stát na půli cesty. Kapela zní docela neškodně, vyprchala z ní její vnitřní síla, to důležité pojivo pro předchozí nahrávky. Přestože album začne slibně skladbou „In The Evening“, brzy mu začne docházet šťáva. To se ukáže hned s nevýraznou „South Bound Saurez“, kde jako kdyby se kapela nedokázala zahřát na provozní teplotu, krize se prohlubuje s „Fool In The Rain“ a zejména nevkusnou barovou piánovkou „Hot Dog“, která připomíná spíš studiový jam unavených muzikantů bez invence. Právě tato věc ukázala, že kapela je na sestupu, když si na album dovolí dát natolik prázdnou a omšelou věc. Navíc i sám Plant je docela z formy, protože jeho typické vokální eskapády (když už na ně dojde) nemají takovou sílu jako dříve.
Druhá strana alba sice rozpačitý dojem z první části trochu napravuje, ale ani desetiminutová „Carouselamba“, přestože znamená mírné zdvihnutí hlavy (alespoň co se energie týče), není přesně tím pravým ořechovým a výsledný dojem v ní kazí přílišné použití kláves a syntezátorů, které předznamenávalo nešvar, jenž zaplevelil hardrockovou hudbu v osmdesátých letech. Navíc skladba postrádá vyvrcholení, a proto celých deset minut uplyne bez toho, aby posluchače zaujal výrazným momentem. Nejlepší z toho, co „In Through The Out Door“ nabízí, se nachází až na samém konci desky. Nejprve Plant přijde se srdceryvnou baladou „All My Love“, kterou věnoval zesnulému Karacovi. Právě v této skladbě dostupují vrcholu emoce, jež jinak chybí této trochu sterilní nahrávce a vlastně ani nevadí opětovné použití množství kláves, které zde dotvářejí smutnou atmosféru, než aby působily rušivým dojmem. Silné je i finále „I`m Gonna Crawl“, ve kterém se Led Zeppelin vybičují ke svému poctivému blues a náladou se vrací ke skladbě „Babe I`m Gonna Leave You“. Jak charakteristické… To, že se v tu chvíli kruh uzavřel, si ještě nikdo neuvědomoval. Přestože album „In Through The Out Door“ zaznamenalo v žebříčcích větší úspěch než „Presence“, zdálo se, že doby žhavých hitparádových úspěchů konce šedesátých a první poloviny sedmdesátých let jsou už nenávratně pryč. Kapele se alespoň částečně vracela koncertní forma, táhla triumfálně Evropou a chystala se na návrat do Ameriky, kde nehrála od festivalu Days On The Green. K tomu však nedošlo a americké turné, které mělo začít 17. října 1980, bylo zrušené. Promotérovi jen dorazila krátká zpráva, že Led Zeppelin kvůli smrti jednoho ze svých členů ukončují činnost.
Už během turné po Evropě byl John Bonham z formy. Na koncertě v Norimberku zkolaboval (říkalo se, že z otravy ze zkaženého jídla, ale svou roli v tom hrál i alkohol) a po zbytek evropských vystoupení už nepodával takové výkony jako dřív. Osudný den 24. září 1980 se podle legendy v autě svěřil Robertu Plantovi s tím, že má chuť z kapely odejít. „Už mám dost hraní na bicí. Všichni hrají líp než já,“ řekl mu, „a víš ty co? Až dojedeme na zkoušku, vem si moje bubny a já budu zpívat.“ Nakolik to bylo jen opilecké blábolení, nakolik to myslel vážně, to už se dnes nikdo nedozví. Během zkoušky a následného večer údajně vypil čtyřicet panáků vodky. Druhý den našel John Paul Jones a manažer Benji LeFevre jen jeho vychládající tělo. Nad kapelou se okamžitě rozprostřely černé mraky a když 4. prosince vyšla oficiální zpráva o definitivním ukončení činnosti kapely, vlastně to nikoho nepřekvapilo.
Led Zeppelin odešli po dvanácti výjimečných letech, během kterých se dostali do pozice největší rockové kapely světa, zároveň se vyhnuli devalvování svého jména při případné nekonečné existenci, kdy by mohli ztratit svoje někdejší kouzlo a energii. V roce 1982 vyšla ještě připomínková kompilační nahrávka nevydaných skladeb ze sedmdesátých let „Coda“, ovšem ani ta už neměla sílu a na materiálu bylo znát, že se jedná o zbytky, které kapela při sestavování řadových alb zavrhla. V příštích letech se hodněkrát mluvilo o comebacku, ovšem k tomu právoplatnému nikdy nedošlo, přestože se za bicí soupravu posadil syn Johna Bonhama Jason. Ten sice chyběl na prvním posmrtném vystoupení kapely na festivalu Live Aid v roce 1985, kde kapela ve společnosti hostujících hiudebníků Tonyho Thompsona, Paula Martineze a Phila Collinse předvedla vyloženě slabé vystoupení. Dojem nenapravila ani o tři roky později, kdy se představila s Jasonem Bonhamem na čtyřicátém výročí založení vydavatelské společnosti Atlantic Records, kde předvedla podivnou verzi klasiky „Stairway To Heaven“. Jediným skutečně zdařilým vystoupením tak zůstává koncert 10. prosince 2007, kdy se Led Zeppelin s Jasonem Bonhamem představili v londýnské O2 Aréně, z čehož vznikl reprezentativní záznam „Celebration Day".
Přestože zejména ze strany Jimmyho Page je dodnes snaha o alespoň částečné obnovení Led Zeppelin patrná, stále naráží na odpor Roberta Planta, který se do starých časů nechce vracet. Hned po konci kapely rozjel vlastní sólovou kariéru, která jej sice v polovině devadesátých let svedla s Pagem znovu dohromady, ale posléze se posunul do absolutně jiných hudebních sfér folku a world music, což už nemá s odkazem Led Zeppelin mnoho společného. Ten tak zůstává nedotčený a neposkvrněný dodnes, přestože jejich příběh skončil už před více než čtyřiceti lety. Oč byl kratší, o to je větší a inspirativnější, až se stal nesmrtelným.
|
