Ze StrangeFeelings jsem na větvi. Pánům to hraje dobře, zvuk je také slušný, nápady poměrně kvalitní, ale stále mi v té hudbě něco chybí. Slyším všechny ty krkolomné změny temp, kytarové onanie, zajímavé postupy, ale výsledek mi přijde prázdný..., to jsou slova, která na adresu severočeské party StrangeFeelings čestný ředitel Venca v souvislosti s albem „Fractality“. Od té doby uplynulo již téměř třináct let, kapele se rozšířila diskografie, změnil se styl i sestava, ale finální pocit (byť tehdy pocházel z jiné hlavy než nyní) je prakticky totožný…
Pánům to fakt hraje dobře. Jejich muzika slušně řeže, je poměrně technická, valivá a útočná. Ortodoxní škatulkáři u ní sice budou trochu trpět, neboť kapelou uváděný pojem metal je v tomto případě zcela na místě a do nějakých konkrétnějších specifikací se nemá cenu moc pouštět, a to ani s vědomím, že kapela slibuje na albu v deseti skladbách deset různých nálad obestřených perutěmi thrashujícího ducha. Ze slibovaných deseti nálad, které, přiznám se, jsem na desce neobjevil, se ta nejvýraznější projeví v příjemně se rozvíjející, přemýšlivé a oproti zbytku materiálu i klidnější instrumentálce „(Instru)mental Property“. Velmi podstatou informací, která dosud nezazněla, je fakt, že v čele StrangeFeelings stojí posledních šest let žena. A ta se ocitla v docela obtížné situaci – pocit, že vokální linky jsou nejslabší položkou tvorby StrangeFeelings ještě umocňuje fakt, že hlas Aleny Trojanové, přibarvený lehkým nosovým přízvukem, ani nemá potřebu neohebnost nějak rozhýbat a oživit, a tak se nahrávka slévá do houževnaté koule, ze které je cítit energie, ve které to kdesi v útrobách docela slušně žije, ale v první linii převažuje studené, nezáživné prázdno. Jako nejlepší příklad (a zároveň ukázka toho, že hranice přece jen lze překročit) by mohla posloužit nadupaná kvaltovka „Disgust And Hate“, jejíž akční potenciál je velmi vysoký, ale na jednu kolej (ze které se s blížícím koncem přece jen podaří vymanit) nastavený vokál prostě funguje jako brzda.
"Ty nevypadáš ani jako vekslák, ani jako depešák, ... ty vypadáš ... jako náš fotr", zaznělo v jednom z kultovních českých filmů. Podobně neurčitě, bezvýrazně a tuctově na mě působí album „Drown“, jako šedivá hmota, nestíhající dravější konkurenci. Přitom náběhů na zajímavé motivy se objeví docela dost, jen jako by je StrangeFeelings sami zašlapávali do země. V mých uších za to jednoznačně můžou velmi toporné vokální linky, umocněné nezáživným provedením. A tak zcela v souladu s názvem kapely mám z „Drown“ vážně podivný pocit.
|
