V roce 2017 nahradil u progresivců Redemption skvělého pěvce Raye Aldera kvalitativně stejně hlasově vybavený Tom S. Englund, který do té doby sbíral superlativy za své výkony u Evergrey. O rok později se k Redemption přidal i klávesista Vikram Shankar. Klukům však vzájemná spolupráce zachutnala ještě o ždibec dřív, než je cesty osudu přivedly do jedné kapely a tak se pustili do společného projektu pod názvem Silent Skies. Pokud vás navnadila jména obou muzikantů (nebo alespoň jednoho z nich), je třeba zdůraznit naprosto zásadní věc – na piáno a s občasným využitím zvuku smyčců se metal udělat nedá. A protože Silent Skies k vyjádření hlubokých pocitů stačí jen Tomův hlas, Vikramovo křehké piáno a sem tam nějaké smyčcové atmosférické přibarvení, je jasné, kudy se tahle klidná řeka bude ubírat. Vzpomeňte ale na předloňskou spolupráci Matta Barlowa a Jonaha Weingartena pod hlavičkou We Are Sentinels, dokazující, že i kovoví drsňáci mohou za využití velmi intimních cest dělat skvělou muziku a přitom parádně hrát na city.
Posmutněle rozjímavá nálada, zklidňující atmosféra a vláčné melodie vyžadují specifické posluchačovo rozpoložení, což u příznivců domovských spolků obou zúčastněných může být někdy docela oříšek. Ale pokud dostanete chuť na křehké melodické pohoupání a velmi jemné a nevtíravé emocionální pohlazení, jste na nejlepší adrese, byť zmínění We Are Sentinels, tím, že se tak striktně nedrželi klidné polohy, mají fasádu ještě o ždibec zajímavější. Nálada tohoto alba je zcela konstantní, pro nejlepší představu, jak Silent Skies zacházejí se svými niterními pocity, je asi nejlépe sáhnout po výpůjčce od Eurythmics „Here Comes To Rain Again“. Ta nabídne totiž přímé srovnání toho, jak Silent Skies elasticky transformují lehkou a živou taneční energii do melancholických prožitků. A přesně takových je i zbývajících devět vlastních kousků, těžících z výrazných schopností a nadání obou zúčastněných i nenásilně jemného útoku na niterní svět posluchače.
Pokud po poslechu téhle desky budete někde hluboko mít pocit, že vás něco dráždí v oku, může to být tím, že svět je ještě stále v pořádku a zároveň důkaz toho, že tahle dvojice umí parádně hrát na city. A pokud takový pocit nenastane, tak jste se se Silent Skies nejspíš nepotkali v tu úplně správnou chvíli (která jen tak nastat nemusí).
|
