Finští Korpiklaani jsou kapelou, která je stále na vzestupu. Aktuálně mají na trhu novou desku „Jylhä“, jež je podle jejich slov posunuje zase dál. Proto byl také pravý čas spojit se s jejich basistou Jarkko Aaltonenem, aby k desce i k dalším věcem kolem Korpiklaani řekl pár slov. Jarkko se ukázal jako dobrý vypravěč, který nemluví jen o hudbě, ale i o svém vztahu k alkoholu, o oleji na vousy nebo jen o počasí. „Teď ve Finsku máme krásné období. Dny už jsou docela dlouhé, užijeme si světla a máme tu spoustu sněhu. Depresivní tma je pryč,“ řekl Aaltonen na úvod rozhovoru, který se vzápětí stočil k nové desce.
Skandinávská metalová scéna je dnes jednou z největších na světě. Jak k tomu došlo konkrétně ve Finsku? Jak moc pro tamní scénu byla důležitá role Hanoi Rocks, což byla první finská kapela, která měla mezinárodní úspěch?
To je těžká otázka a odpovídalo se na ní asi už hodněkrát. Ve Finsku je prostě hudba velikou součástí naší kultury, lidi se učí hudbu ve škole a hudba je prostě všude. A heavy metal je zde silně zakořeněný. Asi právě proto, že půlku roku je tady prostě tma a zima, a tyhle podmínky nejsou zrovna ideální pro tvorbu veselé hudby. Každopádně si nemyslím, že právě Hanoi Rocks tomu až tolik pomohli. Hanoi Rocks nebyli totiž až tolik finští. Byli sice z Finska, ale hned na začátku kariéry se z Finska odstěhovali. Za tohle můžou spíš kapely z devadesátých let jako Stratovarius. A to, že jsme se v roce 1995 připojili k Evropské unii. To tomu taky pomohlo.
Vaše nová deska „Jylhä“ vyšla teprve nedávno. Jaké jsou na ní ohlasy?
Po vydání jsem vlastně ještě nic nečetl. Já osobně jsem s tím albem spokojen. Dělal už jsem nějaké rozhovory s lidmi, kteří to slyšeli, a těm se to taky líbilo. Pro naší kapelu je to každopádně další krok dopředu, kdy jsme zase o něco komplexnější a ambicióznější. Máme tedy i jednu negativní recenzi a to od člověka z Finska, který vůbec neví, co vlastně lidi poslouchají.
V kapele působíš už více než patnáct let, jak hodnotíš posun kapely od „Tales Along This Road“ k novince „Jylhä“?
To je obrovský skok dopředu. Hlavní rozdíl je, jak jsme fungovali tehdy a jak fungujeme teď, ať už při koncertech nebo nahrávání alba. Všechno je o dost víc profesionální. Když jsem se připojil, tak to byla vlastně amatérská skupina, a teď je všechno lepší a profesionálnější.
Osvětlil bys našim čtenářům, co vlastně název „Jylhä“ znamená?
Napřed musím říct, že to nebyla první možnost pro pojmenování alba. Tahle deska je lyricky trochu depresivní a původně jsme ji chtěli nazvat „Alho“, což v některých jazycích to znamená česnek, tak jsme si řekli, že to není úplně ono. „Jylhä“ se nedá přímo přeložit, alespoň ne jedním slovem. U nás se to používá, když chceš popsat určitý druh krajiny, nejbližší vyjádření by asi bylo majestátní krajina. A k hudbě nám to i docela sedělo.
Myslíš, že nové album bude mít podobný úspěch jako předešlé „Noita“ a „Kulkija“?
To doufám. Každé album, které jsme zatím udělali, bylo o něco lepší než to předtím. A každé album je v něčem trochu jiné, pokaždé se maličko odchyluje různým směrem. A hudebně máme měkčí i tvrdší alba.
Jako první singl před vydáním alba, jste vypustili píseň „Leväluhta". Proč jste vybrali právě tuhle?
To napadlo nahrávací společnost a ne nás. Ptali jsme se, jestli je to vhodný výběr, protože je to lehce reggae a lehce punkové. A možná to není úplně ta pravá skladba na prezentaci alba. Ale nahrávací společnost si to přála a video dopadlo nakonec dost dobře.
Jsi jako basista spokojen s pomalejším tempem, které na novince držíte?
Já o tom takhle nepřemýšlím. Jasně, máš víc času na hraní, víc prostoru na melodickou basu. Ale já to nějak nepreferuju.
Jaká byla inspirace pro abstraktní baladu „Tuuleton“?
Co se týče textu, tak to je vždycky trošku těžká otázka, protože nám to píše náš kamarád. Je dost produktivní, píše toho hodně. A občas nám něco dal, u čeho jsme se fakt pozastavili, a zeptali se ho, proč nám to dává, že ten text je divný (smích). A on řekl, že sám neví, že to prostě napsal, takže vlastně moc nemůžu odpovědět.
Jaké skladby vnímáš jako nejzásadnější?
Já si myslím, že „Tuuleton“ nebo „Mylly“ a taky konec „Juuret“, jsou písničky, který album dost definují. Co se týče „Mylly“, tak tu jsme taky vydali před nějakou dobou, ale lidi to nějak moc nezaznamenali, což je škoda, protože je to fakt dobrá skladba. Ale album má víc dobrých věcí a každý člověk si na něm může vybrat takovou, která pro něho tuhle desku definuje.
Před dvěma lety za bicí usedl Samuli Mikonnen, který vystřídal dlouholetého člena Mattiho Johanssona. Jaké byly důvody k této změně?
Zkrátka a jednoduše, co se týče hry na bicí, tak Matti to už nedával. Čím novější a komplexnější věci jsme měli, tím pro něj bylo těžší zahrát to pořádně. Tak jsme se postavili před důležité rozhodnutí: Nemůže prostě pořád psát lehké skladby, aby je zahrál. Museli jsme proto najít nového bubeníka. Je to sice hrozné, když Matti hrál v kapele sedmnáct let, ale muselo se to stát.
Neuvažovali jste v kapele někdy o experimentální změně subžánru vaší hudby?
Ne.
V minulém roce jste na trh poslali vlastní edici oleje na vousy. Jistě s ním máš vlastní zkušenosti. Povíš nám k tomu oleji něco?
Upřímně? Není můj nejoblíbenější. Já preferuju hustší olej, tenhle je na mě až dost tekutý, ale to je spíš otázka vkusu. Ale co se týče vůně, tak mi voní, a to hodně. Je to super přírodní vůně, taková lesní. A vlastně voní stejně jako vodka, kterou jsme taky nějakou dobu zpátky udělali.
Spousta vašich písní napříč celou kariérou pojednává o alkoholu. Jaký vztah k alkoholu v kapele máte?
My máme s alkoholem hodně dobré vztahy (smích). V den vydání „Jylhä“ jsme ještě zkoušeli, pak jsme měli mít nějaký online rozhovor, ale když jsme byli takhle pohromadě, tak jsme si dali nějaký to pivko a pěkně jsme se picli. Byla to pak neskutečná sranda. S lidmi v kapele je skvělé pít. Nejdřív si uděláme práci a všechno co je potřeba, pak si dáme nějaké pivo, jdeme do sauny, skáčeme do sněhu, prostě je to super. Ale samozřejmě, když jde o práci, tak moc nepijeme, ať už naživo nebo ve studiu. Ve studiu vůbec a naživo o dost méně než dřív.
Co nejraději piješ ty?
Piju hodně piva, protože se hodí skoro ke každý příležitosti. Ale musím se taky pochlubit, protože mám pěknou sbírku whiskey.
Jak je to ve Finsku s prodejem a konzumací alkoholu? Říká se, že je to složitější než v jiných částech světa…
Normálně, jdeš to obchodu a koupíš alkohol. Tvrdý alkohol je jen ve specializovaných prodejnách, ale to není jen u nás, ale ve více státech. Takže podle mě, pokud se chceš ve Finsku opít, tak sehnání alkoholu není problém.
Jste typičtí představitelé folk metalu. Myslíš, že je ještě kam posouvat hranice tohoto žánru?
Myslím si, že v nějakém bodě, pokud ty limity tlačíš moc daleko, tak už to není folk, nebo už to není metal. Ale vždycky jsou lidi, kteří si stěžují, že už je to moc jiný, nebo úplně stejný, ale popravdě to nějak moc neřešíme. Hrajeme to, co chceme hrát, a ať si to poslouchají lidi, kterým se to líbí, kterých je podle mě pořád dost.
S kapelou jsi nahrál už devět alb. Které je podle tebe to nejzásadnější, jenž Korpiklaani posunulo do pozice lídru folkmetalové scény?
Zásadní je, že vydáváme alba dost pravidelně a často. A taky zvládáme dělat větší alba a to taky dost často. Naše hudba není taková, jak ji hrají ostatní folk metalové kapely, který mají o dost silnější blackmetalové základy, což my ne. To je něco, co je trošku limituje, protože to není pro tolik lidí. Naše písničky nejsou tak děsivé pro normálního člověka, můžeme v klidu hrát i na rockových koncertech a festivalech různých jiných žánrů. Lidi nás tam berou, takže můžeme expandovat na více frontách.
Váš největší úspěch zaznamenáváte v Evropě. Jak jste na tom v Americe? Máte plány na dobytí amerického trhu?
Podle mě jsme v Americe relativně úspěšní, nemůžu si stěžovat. Pokaždé, když jsme tam hráli, tak každé další turné bylo lepší než to předchozí. Třeba jsme jeli s Eluveitie, kteří jsou tam minimálně stejně velcí jako my, ne-li větší. To ti taky přinese hodně nových fanoušků. Máme rozhodně v plánu se tam vrátit. Samozřejmě teď nemáme žádné konkrétní termíny, ale to nikdo…
S kapelou jsi u nás v České republice vystupoval několikrát. Máš na nás nějakou vzpomínku, která ti utkvěla?
Na vaši republiku mám spoustu dobrých vzpomínek. Spolupracujeme tam vždy s těmi samými lidmi, a krásně nám to na profesionální úrovni klape. A měl jsem u vás i spoustu dalších vztahů jiného typu než pracovního, ale to jsou až moc veliké čuňačinky na to, aby je otiskl jakýkoliv magazín (smích). Takže na Čechy mám moc dobré vzpomínky. A ostatní z kapely taky. Důležitý je, že u vás jsme měli i jedno z našich úplně prvních turné, takových patnáct let zpátky, kdy jsme hráli v různých menších klubech a při tom jsme si taky zahráli na zimním Masters Of Rock ve Zlíně, což na nás bylo až překvapivě veliké. Tehdy jsme neměli takové postavení jako Stratovarius nebo Hammerfall. Tenhle festival odstartoval naše super vztahy s Českou republikou.
|
