Dnes už emoce vychladly, ale pamětníci si dobře vzpomenou za první polovinu devadesátých let, kdy se všechny dosavadní pořádky na rockové scéně obrátily vzhůru nohama, neboť na ní vtrhla Nirvana se svým albem „Nevermind“. Ve výsledku se jednalo o vcelku očistný proces, podobný punkové revoltě roku 1977, při které se oddělilo zrno od plev. Grungemánie s sebou sice spláchla i několik skutečně dobrých kapel, ale ty ostatní, léta zaběhlé ve svém stereotypu, kde se už vývoj zastavil a vydávající alba klesající kvality jen ze setrvačnosti, se musely začít ohánět, aby vůbec přežily. Zářným příkladem jsou Uriah Heep. Kromě dobré „Abominog“ a vcelku slušné „Raging Silence“ nestály jejich desky z osmdesátých let prakticky za nic, a i když kapela pociťovala odliv publika, když se s opět veskrze průměrnou „Different World“, už vůbec nedostala do hitparád, nezdálo se, že by se stavem věci chtěla nebo mohla něco dělat.
Pokud nemělo jméno Uriah Heep zůstat pouze encyklopedickým pojmem, navíc poskvrněným neúspěšnou minulou dekádou, bylo třeba napnout všechny síly. Kapela byla bez smlouvy, když o ně přestala jejich pobočka Legacy Records jevit zájem a i klávesový hard rock z osmdesátých let, šmrncnutý AOR, byl tím posledním, co by v té době chtěl někdo poslouchat. Muselo dojít na lámání chleba. Jako dar z nebes spadla smlouva s německým labelem SPV/Steamhammer, který nabíral na síle. To chtělo výsledky, protože starý hard rock sedmdesátých let, do něhož Uriah Heep stále rovněž spadali, neutrpěl takové rány jako kapely osmdesátých let. Bylo třeba zbavit se nadobro osmdesátkového zvuku a snažit se přesvědčit alespoň pamětníky slavných dnů, že tahle kapela má stále co říct. Práce na albu „Sea Of Light“ proto byly delší a namáhavější, ovšem výsledek stál za to. „Sea Of Light“ byla deska, která definitivně vrátila Uriah Heep do hry, protože kdyby nepřišla, skončilo by jméno kapely poplivané a zapadané prachem.
Nervózní chvilky zažil zpěvák Bernie Shaw, který v době, kdy se „Sea Of Light“ dokončovala, začal trpět hlasovými problémy. Proto na koncertech před vydáním alba zjara roku 1995 vyběhl s mikrofonem v ruce jeden z jeho předchůdců John Lawton, a podle dobových ohlasú mu to s kapelou šlo jako za mlada, až se nervózní Shaw začal obávat o svou budoucnost v kapele. Zbytečně. Na „Sea Of Light“ totiž předvedl výborný výkon, jenž přesvědčil i ty, kteří se na něho kvůli „Raging Silence“ a „Different World“ dosud dívali skrz prsty. Nebyl to pouze Shaw, který měl podíl na tom, že „Sea Of Light“ byla opravdu výborná deska. Největší kus práce odvedl Mick Box, který se (v tandemu s klávesistou Philem Lanzonem) stal po dlouhých letech vůdčím skladatelem kapely a díky jeho znovuobjevené tvrdé hře a riffům se Uriah Heep alespoň částečně dokázali vrátit na výsluní. Velice důležitým faktem je, že kapela rozumně opustila svůj styl osmdesátých let a vrátila se ke svým kořenům, ovšem s modernějším zvukem a aranžemi.
Už okamžik, kdy odpálila úvodní „Against The Odds“, stavící na tajemné atmosféře jejich původních alb, tvrdém kytarovém riffu a vzletných vícehlasech, dával zapomenout na někdejší přínos Kena Hensleyho. Poprvé od jeho odchodu Uriah Heep ukázali, že se dokáží o sebe postarat i bez jeho přítomnosti. Pro staré fanoušky to byl skvostný okamžik, jejich někdejší idolové se opět představili v plné kráse a síle. Když pak Box vypálil syrový riff „Sweet Sugar“ z autorského pera Trevora Boldera, bylo definitivně jasné, že zoufale dlouhá doba rozpačitých alb je nadobro pryč. Albem rezonuje odkaz na sedmdesátá léta, který je patrný v nejlepších položkách, ať už je to skvostná „Time Of Revelation“, tvrdě riffové „Fear Of Falling“ (opět výrazný vklad Trevora Boldera), „Words In The Distance či progresivnějši či melancholičtěji laděné „Universal Wheels“ a „Logical Progression“ (obě lze považovat za utajený tip alba), pokaždé posluchač dostane až nečekanou kvalitu, ve kterou v předchozích letech ani nedoufal. Uriah Heep hrají jak o život, sází jeden výborný nápad za druhý a jsou evidentně při chuti záluhou opravdu kvalitního materiálu.
Vydařily se i balady, kromě trochu zbytečně natahované „Love In Silence“ (patřící spolu s topornější „Fires Of Hell“ k jediným slabším položkám desky) je tu zejména závěrečná „Dream On“, nabízející velkou chvilku excelujícímu Berniemu Shawovi a jsou tu také dvě připomínky osmdesátých let v tom nejlepším slova smyslu – optimisticky laděné „Spirit Of Freedom“ a „Mistress Of All Time“, v nichž Lanzonovy klávesy koketují znovu s AOR (všimněte si vyhrávky, která jako kdyby vypadla z ústřední skladby seriálu „Pobřežní hlídka“…). Všchny tyto skladby dohromady dávají mozaiku, jež dotváří toto výtečné dílo, které Uriah Heep doslova zachránilo v době, kdy už kapela představovala pouze účetní odpis. Kdyby tato deska nepřišla, těžko by kapela svou činnost v dalších letech obhajovala. „Sea Of Light“ pro ní byla jako pramen živé vody…
„Jsme na tohle album náležitě pyšní,“ tvrdil po vydání Mick Box, „takové jsme měli vydat už dávno.“ Měl pravdu. Šmahem byly zapomenuty předchozí nezdary a Uriah Heep byli silní skoro jako v osmdesátých letech. Proto se celý rok 1995 i letopočet následující nesl v povznesené náladě, ke kapele si našla cestu i řada těch, kteří ji už dávno odepsali. Na stávající formu se podařilo v prosinci roku 1996 navázat i velmi dobrým živým albem „Spellbinder Live“ a budoucnost najednou vypadala mnohem jednodušeji…
|
