Jihlavští Sotury prostřednictvím alba „Anděl zkázy“ uzavřeli docela zajímavý kruh ve své historii. Ještě před tím, než se tato parta dobrala současného názvu, laborovala v první dekádě tohoto století mezi názvy Helldicks a Alastor. Přes velmi dlouhé porodní bolesti na konci loňského roku představili Sotury svou druhou desku s ambiciózním obsahem - album „Anděl zkázy“ ve své první části nabídne v mantinelech ryzího heavy metalu ucelený koncepční příběh, v němž postava Alastora hraje ne sice hlavní, ale rozhodně nezanedbatelnou roli, druhá část pak představí Sotury bez okovů jednotícího tématu, a kapela se v ní v rámci heavy metalových tradic pouští do decentně progresivnějších postupů.
Autorsky zahrnuje „Anděl zkázy“ celkem rozsáhlé období, pro celkové vyznění alba je však důležité, že obě části desky spolehlivě drží pohromadě a nemáte pocit, že by jejich spojení proběhlo nějak násilně, či nepřirozeně, k čemuž přispívá i sytý a přehledný zvuk. Možná tedy není úplně fér jako vodítko použít jejich srovnání, nicméně pokud bych měl už nyní začít vyhlížet další desku Sotury, tajně bych doufal, že se kluci znovu pustí do nějaké dějem propojené záležitosti. Skladatelský rukopis je na sice konstantní (nebo alespoň velice blízký) na celém albu, ve prospěch vyprávění o padlém andělu Samaelovi však mluví výborně zvládnutá příběhová gradace a větší přímočarost, a snad i to, že díky ne zcela vybalancované snaze o rozmanitost lépe vyniknou ty nejsilnější momenty – patříte-li k těm, kteří dávají přednost přímému tahu na bránu, mohla by pro vás být nejpřitažlivější částí představení dvojice skladeb v centru příběhu - s řezavým riffem pochodující masivnější „Alastor“ s trochou chropotu, který se postupně rozběhne do akčního kvaltu, aby přes krátkou kytarovou vyhrávku s příjemně bobtnající atmosférou následně dosprintoval v ukvaltované sypačce „Očistec“. Odvaha kapele nechybí a díky tomu sbírá v příběhové části body i za to, že se pouští do rozsáhlých kompozic – ustát desetiminutovou záležitost „Vypálení ráje“ bez toho, aby v ní nějak zásadně poklesla přitažlivost celkového děje, to už chce mít trochu za ušima. Sotury se to daří, i když v pomalejší pasáži s dívčím zpěvem (a melodií, do které mi podvědomě neustále zajíždí „Bílej jezdec“), je to přece jen trochu na hraně.
To, že si Sotury umí pohrát s melodiemi, je zřejmé zejména z lehce zasněného „Pána čtyř světů“ a první nepříběhové skladby „Labyrint zapomnění“ se silnými sbory, coby nejsilnějšího kousku závěrečné části alba. Obě tyto položky symbolicky rozděluje hravě zklidňující zakončení dramatického příběhu, instrumentálka „Poslední requiem“. Finále alba v podobě mírně komplikovanějších a o něco neohebnějších skladeb („melodicky snadno sjízdná „Černobílej svět“ s výborným sólem tenhle pocit trochu tlumí) doplácí na celkovou dramaturgii, dojezd celého alba nemá po předchozích strhujících pasážích už takovou sílu.
I přes to asi nejzásadnějším konstatováním o úrovni téhle desky je fakt, že celých šestašedesát minut ve společnosti Sotury uteče velmi rychle a tahle skutečnost se nemění ani při opakovaných posleších. Dobrá práce!
|