Soudní rozepře s bývalým studiem, basákova aférka s šestnáctkou na mejdanu, neshody kolem finálního mixu nového alba a koneckonců i pandemie koronaviru – to vše způsobilo historicky nejdelší pauzu při čekání na další kousek kapely A Day to Remember s názvem „You´re Welcome“. Děkovat se tady ale rozhodně nebude…
Sebranka z Floridy se vždy mohla pochlubit širokým žánrovým rozptylem, když dokázala uspokojit metalového, punkového i popového fanouška naráz (často i v rámci jedné písně). Cit pro příjemně vlezlé a chytlavé melodie, okořeněné o tvrdý kytarový podklad v podstatě definuje kapelu napříč její tvorbou. Hravost, pestrost a nápaditost však bohužel nová deska neobsahuje skoro vůbec. Naproti tomu si banda kolem frontmana McKinnona uvědomila, že se píše rok 2021 a je přece potřeba znít moderně a držet prst na tepu doby, aby se mohly naplnit mainstreamové tabulky a oslovit široké publikum.
Co to znamená? Upozadění výrazné instrumentální práce nahrazené trendy výstřelky, jako jsou sbory, popěvky, drumpad, autotune atd. Z kapely, která se často příjemně vymkla kontrole a přišla s netradičním řešením či nápadem, se najednou stala tuctová poprocková kopírka, znějící obdobně jako Imagine Dragons nebo Ed Sheeran. A to je v kontextu dřívějšího žánrového zařazení a celkového potenciálu kapely děsivé zjištění. Jasně, proklamované soudy, že jde o pozitivně naladěnou desku plnou veselého obsahu jsou sice chvályhodné, ale písně jako „Bloodsucker“, „F.Y.M.“, „High Diving“, „Looks Like Hell“, „Viva La Mexico“ nebo „Only Money“ opravdu nic atraktivního nepřináší.
Nastolenou tuctovost, klišé a bezpohlavnost desky rozráží občasné světlé momenty, za které lze považovat singly „Mindreader“ nebo „Resentment“, kde i ten popový moderní zvuk najde uplatnění a v souladu se závanem starého songwritingu najednou funguje. Takže to jde. Vyloženě pohlazením na duši je pak jediný tvrdý počin na desce – „Last Chance to Dance (Bad Friend)“, jenž se může pyšnit masivním riffem a solidním vokálním výkonem. To je ale asi tak vše. Zbytek si jde s velkým sebezapřením pustit v létě z rádia při jízdě v kabrioletu u floridské pláže. Až tak je poslech „You´re Welcome“ nenáročný a zaměnitelný.
Principál Jeremy McKinnon se nechal slyšet, že při tvorbě desky vzniklo přes čtyřicet demo songů. To mě omluvte, ale jestli po pěti letech zní takto těch čtrnáct vyvolených písní na finálním produktu, tak nechci do p*dele slyšet ty zbývající…“You´re Welcome“ je zklamání, na kterém jde slyšet tápání kapely, jež prochází krizí vlastní identity. Za chvíli čerství čtyřicátníci by se měli zavřít mezi čtyři stěny a popřemýšlet, kam svoji tvorbu posunout dál. Pokud se totiž vydají směrem nastoleným tímto albem, bude to cesta do pekel.
|
