Jako by němečtí Squealer při desetileté studiové pauze na přelomu první a druhé dekády tohoto století konečně po poměrně dlouhém hluchém období (které přišlo po tragické smrti původního frontmana Andyho Allendörfera) našli stabilitu a pevnou půdu pod nohama. Leccos naznačilo tři roky staré album „Behind Closed Doors“, na kterém do power metalového základu prosáklo nejen něco z houževnatějšího heavy metalu, ale i decentní pohled na stezku směrem k thrashi. Do jinak poměrně stabilizované sestavy přišel v loňském roce bubeník Peter Schäfer a těžko soudit, jestli je to zrovna jeho zásluhou, nicméně po této změně Squealer zagresivněli ještě víc. Loňská novinka „Insanity“ tak přináší zdánlivě trochu nesourodý koláč plný různých chutí, na kterém se však Squealer (téměř) vyvarovali zařazení vyloženě tuctových kousků, jejich melodický základ je stále přitažlivý, zhrublá dravost jim až nečekaně přirozeně padne a sluší, a to vše přispívá k tomu, že se Squealer představují ve formě, v jaké už dlouho nebyli.
Zdivočelý způsob, jakým kapela rozkopne dveře v úvodní nářezovce „Into Flames“ je (v kontextu její tvorby) skutečně dechberoucí, když se z natlakovaných slok sklouzne do lehce melodického refrénu a svěžího kytarového sóla, dá se tušit, že se budou na desce dít zajímavé věci. Následující „Salvation“ s osudovými bicími, ubrumlanou basou, ukvákanou kytarou a jedovatým hlasem v houpavém rytmu a odlehčeném melodickém výkrutu dobře zahustí atmosféru, aby v podobně naléhavém duchu pomalejší „Bad Tasting Sin“ nabídla jednu z nejdramatičtějších kompozic v repertoáru téhle party. Jak skvěle kontrastně pak funguje uvolněně zpěvná pohodovka „Low-Flying Brains“ s hostujícím Rolandem Grapowem, či přímočará pochodovka „Lose Control“ s chuťovým ocáskem dávných Accept! Tomu, že narůstající agresivita bude tou hlavní ingrediencí, ve které se Squealer aktuálně zhlédli, by mohla nasvědčovat našlápnutá titulní „Insanity“ se siláckým vokálním projevem Sebastiana Wernera, že kapela rozhodně ale nehodlá zanevřít na svůj melodický základ a příjemnou hru s emocemi zase dokladuje skvěle potemnělé finále „Black Rain“, ve kterém velmi povedené angažování Bernieho Weisse (Axxis) a Zaka Stevense (Savatage, Circle II Circle) zdůrazňuje klenutou dramatičnost písně.
Squealer překvapili. Jejich chameleonské stylové proplétání je suverénní, skvěle zvládnutá a vyváženě namixovaná různorodost materiálu dokonale funguje. K tomu přidejte slušnou porci povedených nápadů a dost dobrá deska je na světě.
|
