Na rozhovor s hlavní postavou punk-rockových Baby Secondhand Bartem jsem se hodně těšil. Album „V zrcadlech“, které Baby Secondhand vydali v závěru loňského roku, je totiž kromě velmi chytlavé muziky nabité skvělými texty, z nichž je zjevné, že Bart jednak umí skvěle žonglovat se slovy a navíc to má v hlavě velmi dobře srovnané. Bart nezklamal a povídání o svém hudebním životě pojal velice odpovědně a důkladně. A tak přijměte pozvání k seznámení se s Baby Secondhand a Bartem Spinneym prakticky od A až do Z.
Působíš v Proti směru, Starých puškách, přesto sis před lety založil ještě Baby Secondhand. Co tě vedlo k založení téhle kapely?
Baby Secondhand jsme společně s našim kytaristou Béďou založili v roce 2012. S Proti Směru, ve kterých jsem autorem textů, jsme si dali v té době po dvanácti letech pauzu a já se naplno věnoval Starým Puškám, kde se však o texty stará frontman Sidney. Psaní textů mi začalo chybět, stejně tak jsem chtěl víc hrát na basu. To byl hlavní důvod, proč jsem v té době založil Baby Secondhand. Kapelu, kde jsem se opět mohl více realizovat jak textově, tak hudebně. Na rozdíl od Proti Směru, kteří mají žánrové mantinely, jsem si mohl více užívat tvůrčí svobodu. Díky Baby můžu spolupracovat s jinými muzikanty, přáteli. Zažívat nová dobrodružství. (smích)
Stylově jsou si tato kapely docela blízké, podle čeho vybíráš, do repertoáru které kapely zařadíš nově vzniklou skladbu?
Jak jsem zmínil, v Puškách se o texty stará Sid. Proti Směru hrají žánr, kterému říkáme Clockwork punk. Jedná se o melodický streetpunk s texty, které jsou ovlivněny z velké části právě Mechanickým pomerančem/ Clockwork orange/. Jsme už jedni z posledních, možná poslední, kdo se u nás k tomuto odkazu hlásí a za mě by byla škoda to měnit. Dlouhých deset let jsem nenašel vhodné téma, múzu pro nové songy Proti Směru, což se změnilo po vydání druhého alba Baby Secondhand „V zrcadlech“. Jakmile vydáš nové album, cítíš pocit štěstí z hotové práce. Člověku ale zanedlouho začne skládání opět chybět. Bylo skvělé, když kytarista Proti Směru Ivo začal nosit hudební nápady na nové songy. Ztracená chemie byla zpět a najednou makáme na nových písničkách. Možná je to i tím, že jsme si k dvacátým narozeninám kapely, které letos slavíme, chtěli nadělit dárek v podobě LP desky. LP, na kterém se objeví starší songy, avšak nově nahrané, plus jeden, dva covery a snad i jedna nová píseň. Další novinky si necháme do zálohy a uvidíme, co s nimi časem vymyslíme. To, že kapely, v kterých působím, můžou někomu připadat žánrově i textově podobné, je dané tím, že mám prostě svůj textařský styl a hudebně budu vždy vycházet z odkazu starých Oi a Punk kapel. Přesto si myslím, že i přes jistou podobnost je každá kapela jiná a to i díky spoluhráčům, kteří tvorbu výrazně ovlivňují. V tuto chvíli, když mám nápad a vymyslím melodii i text, vyberu si, kam by se píseň více hodila. Mnoho mých písní ale také končí v šuplíku a jsou tematicky tak mimo žánry obou kapel, že si možná jednou udělám radost a vydám sólovou desku, ale to vše má čas. (smích)
Co tebe osobně nasměrovalo k punku, jak ses k němu dostal, co se ti na téhle muzice líbí nejvíc?
Rozděluju punk a punkrock. Znám mnoho lidí, kteří jsou sakra punkáči, ale přitom punkrock neposlouchají. Proto mám raději označení punkrocker, což ve mě evokuje nejen revoltu a rebelii, ale především lásku k punkrockové hudbě. Jsem přesvědčen, že punkáčem, či punkrockerem se člověk rodí, pokud tedy nejde jen o vzdor na pár pubertálních let. Ten pocit jít proti, pocit jinakosti, individualismu, anti autoritářství, ten mám od dětství. K punku jako takovému jsem se prvně dostal na základní škole díky svému spolužákovi Honzovi Lhotskému, jehož starší bratr byl punker. Když jsem poprvé viděl jako devítiletý tuhle partičku opavských punx, nebyl jsem pohoršen, neměl jsem strach, byl jsem fascinován. Samozřejmě jsem věděl úplně prd, ale to mi nezabránilo nosit na tričkách nápisy všemožných kapel, aniž bych je kdy slyšel. Doteď si vzpomínám, jak jsem si ve třetí třídě napsal hrdě na triko nápis Svobodná Evropa, aby mi pak bylo s úsměvem sděleno, že rádio je to super, ale když punk, tak bude lepší přepsat to na Slobodná Europa. Dalším, kdo mě velmi ovlivnil, byl můj bratránek z Olomouce Čmelák, který byl v té době již ostřílený punkáč. Bylo mi asi 12 - 13 let, když jsem díky jeho kazetám vyměnil Eso hity za Sex Pistols. V té době jsem také objevil The Offspring a podobné party. Více než punku jsem se však věnoval brázdění Opavy na bruslích. Cca kolem roku 98 jsem se stal součástí opavské punkové party. Nechal si ostříhat první číro, odešel z domu, žil na ulici, revoltoval a hodně se pral. (smích) Teď už se neperu, ale punkrock mám v srdci stále a pochybuji, že by tomu mělo být někdy jinak. Punkrock jako hudbu mám rád především proto, že můžeš hrát, skládat, mít kapelu a přesto nemusíš být virtuoz. Stačí pár akordů a hrát od srdce... Samozřejmě je mnoho punkrock kapel, ve kterých jsou i skvělí muzikanti a přesto je v jejich hudbě stále ten správný punkový drive. Mám rád spíše starší kapely, CBGB, britskou 77, Oi scénu. Některé kapely sice dnes už zní spíše popově, ale baví mě ta různorodost a výjimečnost. Novější kapely mi přijdou víc na jedno brdo, i když vždy se dá najít nějaká nová, skvělá kapela s tím správným tahem na branku.
Tvoje klaunovská image a vlastně i image kapely je hodně výrazná a v souvislosti s ní mě pobavil i tvůj výrok, že není důležité, jak hraješ, ale jak u toho vypadáš. Co tě přivedlo k tomu, „převtělit“ se na pódiu do klauna?
Klauni, mimové, pieroti mě fascinují od mládí, ale nikdy jsem nepomyslel, že bych mohl mít své klaunské alterego. Aby měla kapela jinou image, s tím přišel náš bubeník Bekus a mě to okamžitě uhranulo. Tvrdil, a v tom jsme za jedno, že rock n roll má být šou. Že by posluchač, divák, měl na koncertě zapomenout na starosti všedních dnů a to vlastně koresponduje s mým názorem, za který by mě mnoho hudebníků zahlušilo, že není důležité, jak hraješ, ale jak u toho vypadáš. Když má kapela image, dělá šou, má svou tvář, věřím, že to posluchače zaujme více než super kytarista, který onanuje ve flanelce hodinu na kytaru. Samozřejmě, že je v tom sloganu nadsázka. Opravdu si ale myslím, že pokud chceš hrát pro lidi a bavit je, pak to není o virtuozitě. Rock n roll je póza, šou, kabaret a my si to jen přizpůsobili na míru a nesmírně nás to baví.
Co si může posluchač představit pod pojmem „kabaret punk“, kterým svoji tvorbu označujete?
Náš styl jsme pojmenovali laciný kabaret punk a to nejen kvůli image kapely, kulisám, ale také nám to dává možnost překračovat jisté žánrové mantinely a možnost více si užít koncertní šou. Co se týče textů, tak mám mnohem více svobody a obzvlášť na nové desce jsou psány vyloženě v kabaretním stylu, plného jinotajů a temných příběhů. Je to vlastně takový koktejl toho, co mám rád. Punkrocková hudba, klauni, kabaret, odlišnost, image, styl.
Jak bys představil album „V zrcadlech“ někomu, kdo o Baby Secondhand ještě neslyšel?
„V zrcadlech“ je naše druhé album, které vyšlo 11.11.2020. Obsahuje osm kabaret punkových písní. Když jsem před pěti lety začal na novém albu pracovat, měl jsem vizi koncepční desky a to se nám, věřím, povedlo. Nejde tak o celistvost příběhu, ten má každá píseň jiný. Pojítkem je hlavní postava – Klaun, který v průběhu desky mění svou tvář. Je odrazem doby, ve které se nacházíme, obrazem temného nitra člověka. Celé album je také psáno pro naši koncertní šou tak, abychom mohli pomocí hudby, textů, image, navodit co nejlepší atmosféru a dát tak písním divadelnější projev a podpořit jejich emoci. Hudební inspirací mi byly kapely jako Misfits, Cock Sparrer, Damned, Adicts, Sisters of Mercy, The 69 Eyes, Zóna A, Slobodná Europa, Plexis... Z těchto odkazů jsem však jen vycházel a i díky svým spoluhráčům, kteří mají krapet jiné hudební vnímání, jsme si vytvořili vlastní sound. Co se textů týče, inspirací mi byl nejen svět kolem nás, ale také filmy a romány jako TO, Vrána, 1984, Kristián.
V čem je podle tebe největší rozdíl mezi šest let starým debutovým albem „Střepy“ a novou deskou, v čem se Baby Secondhand nejvíc posunuli?
První deska vznikala jako projekt kamarádů, kteří chtějí hrát punk`n`roll s českými texty ze života. Téma, kolem kterého se „Střepy“ točí, jsou ženy, víno, zpěv, což jsou klasická témata rock`n`rollu. My v té době rádi používali motto, že vycházíme ze zaběhlých klišé, která jsou osvědčená, tak proč to měnit. Byl jsem mile překvapen, když mělo album „Střepy“ úspěch a našlo si své fanoušky. Za mě je to fajn česká punk deska, ale takových je tu povícero. Až po vydání „Střepů“ jsme začali koncertovat a až v tuto chvíli jsme do naší šou začali pomalu vnášet prvky kabaretu, klaunství atd. To ale ne úplně korespondovalo s písněmi a několikrát se mi stalo, že za mnou někdo po koncertě přišel, že je to fajn, ale neví, proč kolem toho děláme takové divadlo. Myšlenky hrát kabaret punk jsme se vzdát nechtěli a tak jsme k nové tvorbě a skládání přistupovali úplně jinak. Celá deska byla připravena tak, ať zapadá do nového konceptu kapely, včetně koncertní šou. Vliv na tom měly samozřejmě i změny v sestavě. Stále vycházíme ze zaběhlých osvědčených klišé, ale na druhou stranu bys těžko v našich končinách našel podobně vypadající a znějící kapelu. Nové album „V zrcadlech“ také více využívá zpěvu naší zpěvačky Páji. S dívčím vokálem jsme koketovali už na prvním albu. Později se stal součástí koncertních šou a na nové desce má již pevné místo. Tak jak se mění doba, mění se i Baby Secondhand. Dříve jsme zpívali o děvčatech a rock`n`rollu, obklopeni plyšáky. Časem se náš obraz, hudba i texty přerodily do mnohem temnější podoby.
Jaké to je vydávat desku v téhle době, když víš, že nové skladby představit na pódiu nebude úplně nejjednodušší? Neuvažoval jsi o posunu vydání na příznivější dobu? Předpokládáš, že až ta lepší doba přijde, že Baby Secondhand budou novou desku propagovat po republice nějakou sérií koncertů?
Naopak, nedokážu si představit, jak dlouho by trval proces nahrávání a vydání, kdybychom do toho všeho měli koncertovat. Někteří z nás mají další kapely, s kterými musíš zkoušet, řešit věci kolem atd. Každý máme svou práci, koníčky, někteří manželky, partnerky. Já sám jsem cítil, že potřebuji zpomalit, mít na věci více prostoru, klidu. Dvacet let na cestách je dost. Koncerty jsou paráda, miluji setkávání s lidmi, ale už toho na mě bylo moc a nepopírám, že mi vlastně celé to dění, co se hudby týče, přišlo vhod. O posunu jsem neuvažoval, naopak, chtěl jsem využít dobu, kdy mají lidé po hudbě hlad, kdy nemohou chodit na koncerty a můžou si tak album v klidu poslechnout. S Baby pilně zkoušíme. Ladíme šou a jakmile bude možnost, vletíme na to v plné síle s punkovou grácií nám vlastní. (smích) Mám teď také čas věnovat se přípravě nahrávání nové desky pro Proti Směru, takže si opravdu nestěžuju a využívám koncertního volna na jiné věci kolem hudby. Každopádně 29.5 bude v Ostravě na Barráku křest desky pro fanoušky naživo, anebo v podobě streamu. V době kdy kapely nehrají, je nutné mít nějaké motivační pilíře, cíle. Jinak se Vám může stát, když nezkoušíte, páč není proč, že najednou je proč, ale není s kým. (smích) Jakmile se situace uklidní, vyrazíme na koncertní tour.
Je na desce nějaká skladba, na kterou se speciálně těšíš, že si ji budeš moci zahrát naživo?
Velmi dobře se mi zpívá a hraje „Piková dáma“ a na živo má větší drive než na desce, stejně jako „Plyšový král“, ale nejvíc asi na „Vránu“. „Vrána“ je pro mne velmi emoční písnička a je pro mne výzvou, zda tu emoci dostanu i do live verze.
To, že ti je klaunovská tématika zjevně blízká, je patrné třeba i z vašeho zpracování kultovního Kingova „To“. Co je pro Tebe tvým osobním „To“, tím …zažít strach jen vlastní vinou…“?
Přesně jak píšeš. V našem podání je TO synonymem pro zlo dřímající v každém z nás. Čím větší mu dáme prostor, tím více nás pohltí. Mám strach z hlouposti. Jak napsal pan Werich – hloupost je největší zlo. Od toho se odvíjí pokrytectví, sobectví, pýcha, nepokora, touha po materiálnu. Mediální masáž, stejně tak pohlcení sociálními sítěmi vnímám také jako velké zlo dnešní doby. Když vidím, čemu jsou schopni lidé věřit, mám z toho krapet strach.
Na nové desce mě naprosto dostaly texty – která tématika Ti je bližší, která se ti snáz textuje, literární, například v duchu „To“, či glosy běžného denního života jako například „Jmelí“?
Děkuji. Témata jsou všeobecně asi největší textařovou noční můrou. Už jsem toho napsal mnoho a nerad se vykrádám, či opakuji, což se asi stejně někdy děje, ale právě proto tak rád využívám literárních a filmových předloh. Baví mě o obyčejných tématech psát v jinotajích, dát jim lyričnost. Zda se mi to daří, to už musí posoudit jiní. V důsledku ale neovlivním, kdy a jaká múza mě políbí.
Kromě chytlavé muziky na mě zapůsobila i přirozená člověčina, která z těch textů dýchá, především těch, týkajících se sociálních témat, nejsilněji asi ve skladbě „Plyšový král“. Jakou máš odezvu od vašich příznivců, vnímají obsah těchto působivých sdělení a obyčejných pravd, které do svých písní vkládáš?
Nepopírám, že si na textech docela zakládám. Je mnohem jednodušší tvořit v angličtině. Je to světový jazyk, zpěvný, kdejaká kravina zní jako hit, ale mou prioritou je vyvolat písní emoci, dotknout se srdce. Když tvoříš česky a podaří se ti napsat dobrý text, může se ti stát, že se píseň stane pro posluchače srdcovkou a provází jej třebas celý život a to je ta nejkrásnější satisfakce a odměna. Na nové desce jsem si dal textově záležet a myslím, že jsou to nejlepší texty, jaké jsem kdy napsal. Alespoň pro mě. (smích) Mohu říct, že ohlasy mám dobré. Nejvíc mě ale těší, že nové album přijali punkáči a skinheadi, což je publikum, pro které dvacet let hraji.
Jednou z cest, jak je možné se v současné době dostat k posluchači, jsou videoklipy. Vy je servírujete zhruba v dvouletých intervalech, aktuálně jste natočili klip na skladbu „V síti“. Proč padla volba právě na tuhle věc a máš už nějakou vizi toho, jestli ještě dojde k nějakému filmovému zpracování aktuálních skladeb?
Chtěl jsem, ať klipy spolu korespondují, mají nějaké společné pojítko, příběh. Hlavně „To“ a „V síti“. Obě písně jsou protisystémové a v obou hraji Zlo, které manipuluje. Konec „V síti“ je ovlivněn béčkovými filmy, kde si nejsi jist, jak to vlastně vše skončí a zda to vůbec skončí, nehledě na odkaz ke klipu „To“. Naše kapela má silný vizuál a klipy nám ho jen umocní a vtáhnou posluchače, diváka do našeho světa iluze a kabaretu. Samozřejmě, že bychom rádi natočili i klipy k dalším songům. Např. „Vrána“ by si jej možná zasloužila, stejně tak „Piková dáma“, ale v tomto případě by se jednalo o výpravné klipy a ty si nemůžeme dovolit. K ostatním písním, které zveřejníme na Youtube, přibudou lyric videa. Je fajn, když dáme posluchači prostor jeho kreativitě, než abychom klipem, který má jasný příběh, určili mantinely jeho představivosti.
Mezi vašimi dvěma deskami uběhlo šest let. V současné době chystáš něco nového s kapelou Proti směru, nicméně je tahle pro hudbu svým způsobem mrtvá doba dobrá alespoň k tomu, aby se rodil nový materiál i pro Baby Secondhand?
Já to vnímám tak, že teď je právě nejlepší čas věnovat se tvorbě a nahrávání. Proto využijme S Proti směru nekoncertní období a v brzké době se vrhneme na nahrávání desky. Kabaretně jsem se vyčerpal, teď je opět čas na pořádný Oi punk songy. (smích). Baby vydali na dlouhou dobu poslední desku a v budoucnu se vydáme spíše cestou singlů. Aby se na kapelu v dnešní rychlé době nezapomnělo, musela by vydávat desky max co dva roky. Na koncertě máš většinou tak hodinu na hraní. Lidé chtějí slyšet pecky z prvních dvou desek, páč kvůli nim se stali fandy. Nikomu se nechce čekat dalších pět let na nové album, z kterého pak zahraješ dva songy, protože víc není možné. Za mě je to zbytečné. My si deskou „V zrcadlech“ upevnili pozici na hudební scéně a stačí nám čas od času rozvířit vody občasným singlem. Až jich bude dostatek, vydáme album. Pro nás je důležitá kvalita, ne kvantita.
Je to už rok, co jste odehráli svůj poslední koncert. Dá se zvyknout na to, že nemůžeš vylézt na pódium, co ti nejvíc schází na tom, že nemůžeš hrát živě svojí muziku?
Zatím jsem toho měl tolik co se hudby týče, že jsem si to zatím nestihl ani moc uvědomit. Jsem rád, že mám čas na věci, na které dříve nebyl. Lhal bych ale, kdybych řekl, že mi koncerty nechybí. Ono nejde jen o živé hraní, ale za ty roky mám všude mnoho přátel a mohu je vídat jen díky hraní, což teď bohužel není možné. Tímto zdravím fanoušky a přátelé. Snad brzy na viděnou!
Moje poslední otázka je obligátní. Je něco, na co se tě nikdy nikdo z novinářů nezeptal a ty by sis na to přitom přál odpovědět?
V tuto chvíli mě nic nenapadá, ale využiji prostor, abych poděkoval svému drahému kamarádovi Bobanovi z Lions Factory, který režíroval klip „V síti“ a také nám velmi pomáhá s věcmi okolo kapely. Zdravím také své spoluhráče a všechny čtenáře, kteří si našli čas a dočetli článek až sem. Tobě děkuji za prostor a přeji pevné zdraví a snad více toho rock`n`rollu naživo. Bart`s not dead! (smích)
|
