Když už to podle posledního alba Imperie "Flames Of Eternity" začínalo vypadat, že kariéra Heleny Iren Michaelsen pomalu míří do kytek, vrátila se Helen ke svému dávnému projektu Angel, na jehož druhém albu "A Woman`s Diary - Chapter II" se vykřičela z noční můry, způsobené nuceným odloučením od své dcery. Tahle těžká situace ji paradoxně nasměrovala do neskutečně silné formy, ve které emoce stříkaly na všechny strany, a k tomu Helen nešetřila ani dobrými melodickými nápady. Poměrně krátce po vydání alba Angel přichází Helen i s novým dvojalbem Imperie „The Last Horizon“, o kterém by se dalo ve stručnosti říct, že pád je zastaven a Imperia zvedá hlavu, ale na výšiny osobního projektu Helen zatím nedohlédne.
Přitom stačilo použít trochu hustší síto, kterým by propadlo o něco méně (zejména křehčích) skladeb a bylo by lépe. Helena je sice jistá a poměrně přesvědčivá i v těch éteričtějších polohách, nicméně zastoupení pomalých a vláčných pasáží je natolik rozsáhlé, že trochu rozmělňuje příjemnou atmosféru alba a snižuje tah živějších písní. Právě v nich je největší kouzlo současné Imperie. Spojuje je prakticky bez výjimky lehká melodická nadýchanost, uvolněnost, určitá taneční měkkost, zesilující pohádkovou náladu, vokální výlety do výšek a celkově optimistický nádech, v jehož duchu se odehrávají i kytarová sóla. To, že do úvodní „Dream Away“ propašuje Helen trochu hlasového pitvoření, ze vzletné „Starlight“ lehce zavoní folkový nádech, „Blindfolded“ trochu zhoustne díky nenásilnému chropotu i drsnějšímu Helenině výrazu a „Only A Dream“ rozsvítí bohatší chorály, to jsou drobné bonusy, které oživují náladově hodně si podobnou živější část alba, která vrcholí v napínavé „One Day“. Že i v pomalejší části desky se najdou vydařené písně, dosvědčí zasněná „Where Are You Now“, v níž hrají v úvodu důležitou roli housle, aby ji přenechaly konejšivému vokálu. Jen je toho tahavého medu prostě příliš.
Že jsou z téhle desky cítit Nightwish, Xandria, či Epica je vlastně přirozené. Imperia vaří ze stejného základu, ale silný hlas Heleny Michaelsen je natolik osobitý, aby kapela nespadla do kategorie plagiátorů. Imperia se ubránila nabubřelosti, kterou se oháněla před šesti lety na „Tears Of Silence“ a pojala „The Lost Horizon“ civilněji, nacpala na něj víc nápadů než na předchozí „Flames Of Eternity“. A nebýt občas rozbředle nasládlé pachuti (je pravda, že ta se projevuje v případě poslechu celého dvojalba, dáte-li si mezi jednotlivými deskami dostatečný odstup, není tak výrazná), dalo by se říct, že se Imperia velice statečně pokusila přistát na stejné kvalitativní hladině jako na „Secret Passion“. A to je po předchozím škobrtání pro příznivce kapely dost dobrá zpráva.
|
