V devadesátkách byla móda ve vydávání instrumentálních alb všemožnými technicky zdatnými a invenčními muzikanty, kteří zároveň nahrávali různá tribute alba slavných kapel. Po natočení pocty kapele Rush si vydávající firma Magna Carta pozvala tehdejšího bubeníka Dream Theather Mike Portnoye (který toto album nabubnoval) a nabídla mu vydání autorského instrumentálního alba. Ve výběru vhodných spoluhráčů měl volnou ruku a tak Mike rozhodil sítě. Nabídku odmítnul třeba Brian May z Queen nebo Billy Sheehan z Mr.Big, ale nakonec se zadařilo. Hutnit rytmiku spolu s Mikem se rozhodl Tony Levin (mj. P. Gabriel, King Crimson, Pink Floyd), který je krom baskytary mistrem hry na dvanáctistrunný Chapman stick, zvláštní nástroj, který má basové i kytarové struny a dají se něj zahrát neskutečné věci. Klávesistu Jordana Rudesse (tehdy člena Dixie Dreg) si Mike pamatoval z doby, kdy vystupovali před DT jako předkapela. Vhodného kytaristu po dlouhou dobu nebylo možno sehnat a tak nezbývalo, než sáhnout do vlastních řad a požádat o pomoc Johna Petrucciho.
V roce 1998 natočili tito muzikanti pod hlavičkou Liquid Tension album s názvem „Experiment“, a to sklidilo velké uznání mezi odborníky i širokou posluchačskou veřejností. Oslnilo technicky bravurní hrou všech zúčastněných, založenou na improvizaci a barevnou mozaikou zkombinovaných stylů, které oscilovaly mezi jazzem, funky, progresivním rockem a fusion, proloženou metalicky zaostřenou kytarou. Hned v nadcházejícím roce tato čtyřka složená ze tří čtvrtin z členů Dream Teather (neboť Rudess mezitím nastoupil do služeb této kapely) naskočila opět do studia, aby kula želízko, dokud je horké. Tam to již trochu drhlo, neboť John Petrucci opouštěl často studio, očekával totiž narození svého potomka. Potom se něco dotáčelo, některé skladby kytaru neobsahovaly vůbec, v muzice prosvítalo více jazzových vlivů, ale celkově to nebyla špatná deska. Další osud tohoto projektu byl poněkud nejistý, dle hudebníků by projekt složený skoro ze stejných lidí, co hrají v jiné kapele, nedával smysl.
Zájem o Kapalné napětí vzrostl v roce 2007, kdy byly vydány na CD demo snímky z doby nahrávání LTE2, na které navazovalo několik živých vystoupení. Vypadalo to nadějně, ale v roce 2010 Mike Portnoy opustil Snové divadlo a nebyl to asi tak idylický rozchod, jak vyplývalo z prohlášení obou stran. Mnoho let trvalo zhojení všech ran a až letošní pandemická situace nahrála oživení tohoto projektu. Po dvaadvaceti letech je třetí studiové album LTE připraveno vyzradit svá tajemství.
V úvodním songu „Hypersonic“ mají hudebníci potřebu dokázat, že i po více jak dvou dekádách mají stále hbité prsty a snaží se dostát názvu skladby. Je to ale spíše vítězství rychlosti nad kompozicí, krom střední části, kde se přece jen zpomalilo a objevila se i nějaká melodická linka. LTE pojetím první skladby navazují na tradici - i na svých předchozích albech nasadili na úvod skladbu, která by svou rychlostí všechny zaskočila, vzpomeňte na úchvatnou „Acid Rain“, která se inspirovala postupy vážné muziky, nebo „Na Paradigm Shift“ z debutu, která v sobě měla nápadů, které by jiným kapelám vystačily na celé album. Aktuální otvírák alba ale podobným způsobem neoslnil. Klipová „Beating the Odds“ je pohodová a sympaticky klenutá pop rocková písnička s melodickými fanfárami kláves a s několika sóly klávesáka a kytaristy. Kratičká, jazz rockem ovlivněná „Liquid Evolution“ se zdá být jen naznačenou skicou, pokusem zachytit krátký časový okamžik – třeba krásného východu slunce v exotickém prostředí - vyjádřený hudbou. Rudess použil v bance syntenzátoru zvuk specifického „skleněného“ samplu, evokujícího marimbu, který připomněl podobně laděný song „Osmosis“ z debutu. Prog metalová “The Passage of Time“ těží z kombinace ostré kytary a klavíru. Je to první song, co muzikanti po letech dali do kupy a ta radost a nadšení je tu hmatatelně cítit.
Experimentální „ Chris & Kevin`s Amazing Odyssey“ dává prostor na tomto albu poněkud upozadněnému Tonymu Levinovi, který svoji hru na Chapman stick prohnal různými krabičkami a vytvořil tak s trochou nadsázky poctu dvou zemřelým hudebníkům - kytaristovi Eddiemu Van Halenovi a Cliffovi Burtonovi. Smíchejte jejich „ Sunday Afternoon in Park“ a „ [Anesthesia] Pulling Teeth“ a jste doma. Cover Gershwinovy klasiky „Rhapsody In Blue“ neslyší fandové LTE poprvé.
Kapela jej hrála již na živých vystoupeních v roce 2008 a nyní ho i ve studiově upravené formě zaznamenala. Pokud byla tato skladba na koncertě oživením, tak na albu působí ve vztahu k ostatní produkci stylově jako pěst na oko. Sorry. Nikterak zázračná klavírní uspávanka „Shades of Hope“ s Petrucciho pomalu stavěným sólem působí jako outro alba, ale překvapivě závěrečnou skladbu je až „Key to the Imagination“, která přichází se vším, co by u Dream Theater neprošlo. Ostré prog metalové pasáže, experimentální sóla i divoké proplétání kláves s kytarou. Závěr jako řemen, který probere každého, kdo u předešlé skladby klimbnul.
Bonusové CD s pěti kompozicemi, pocházejícími ze společných jamů, servíruje na ploše jedné hodinky mnohem klidnější a vyrovnanější zážitek ve stylu prog rock/fusion. Z hudebníků jako by spadnul stres a tlak z toho, jak umělecky hodnotně a efektně musí písně znít a nechávají muziku spíše jen tak plynout. Postupně v klidu rozvíjejí melodický motiv a na holý vánoční stromeček každý z nich zavěšuje nějakou tu ozdobičku v podobě drobných sól či meziher. Stačí zmínit třeba „View from the Mountaintop“, která, ač má nejkratší stopáž, vystihuje náladu skladeb nejvýstižněji – od jazz rockového úvodu až po prog rockové pasáže se zemitým zvukem hammondek.
|
