Byli jednou dva bráchové, Ol a Matt. Oba fungovali v thrashmetalové kapele Evile. Ol před časem sestavu opustil, aby se mohl věnovat rodině. Pak se ale do party vrátil, jenže dva roky poté, konkrétně loni, zase odešel jeho starší brácha, Matt. To už mohl být problém, protože se zároveň jednalo o zakladatele a zpěváka kapely. Ol Drake se však nehodlal vzdát, chopil se mikrofonu, přibral nového kytaristu Adama Smithe a studiovka "Hell Unleashed" byla na světě.
Pokud se zpěvu týká, Ol s tím moc nesere. Působí, jako by před sebou měl čtecí zařízení a mechanicky, odosobněně odříkával, co vidí. Tahle strojovost může být hlubokou taktikou, spíš je ale zapříčiněna tím, že nový frontman prostě jinak než jednotvárně deklamovat neumí, což mně ovšem vyhovuje víc, než původní vokály, které se stylizovaly do lehké moderny. Teď je to jednoznačný thrash, díky neemotivním zpěvům zvláštně hypnoticky vtahující. V první chvíli to může trochu vadit, v dalších okamžicích to začne být málem démonicky svůdné, nakonec ale jednotvárnost přece jenom dostihne svého autora a závěrečná třetina alba už se musí spolehnout hlavně na instrumentální sekci.
Ta je jednak perfektně ozvučená a jednak nebezpečně rutinérská. Úvod fošny smrdí Sepulturovskou klasikou "Arise", Britové si ale postupně urvou pozornost, protože takovouto porci nervózní agrese prostě nelze ignorovat. Když zpěv ustoupí sólovým úsekům, musíme navíc žasnout nad technickým machrováním všech zúčastněných. Zpomaluje se jenom z povinnosti, aby se poté mohlo zaútočit ještě urputněji. Song "Gore" si nás připraví přesně tímto způsobem a akcelerace, jež přichází na konci první minuty, opravdu funguje, ještě víc zabírá rozjezd válu "War Of Attrition", to je vyložená lahoda. Vybrnkávání na startu "Incarcerated" připomene "Kamennýho anděla", nakonec ale vše vjede do tradičního rytmického pekla, jako stvořeného pro koncertní zabijačku zvanou "wall of death". "Zombie Apocalypse" vloží do hry nejsilnější závan deathu (však jde také o coversong od Amíků Mortician), v tu chvíli už se ale dílo blíží k závěru a vlivem opakované autorské strategie - a především kvůli monotónnímu zpěvu - ztrácí na intenzitě. Kvalitně odvedené řemeslo, které zaručuje krátkodobé ukojení thrashových choutek, na zapsání do historických análů to ale není.
|
