Žila byla německá kapela Crystallion, která si svými prvními třemi alby řekla o docela slušnou pozornost v rámci power metalové obce. Postupně do jejího výrazu začaly čím dál tím víc pronikat hard rockové prvky. To mělo za následek, že se frontman Thomas Strübler nejdřív vzdal svých autorských ambicí, což se docela výrazně projevilo na čtvrtém albu „Killer“, nejen ve stylovém posunu, ale i v kvalitativním poklesu. Ještě dalších šest let se Crystallion tak nějak udržovali při životě, až si Thomas Stübler definitivně sbalil svá fidlátka a pláchnul i kytarista Patrick Juhász. A tady se měla do příběhu o Crystallion udělat tlustá čára a začít od nuly. Nestalo se, Crystalion se dali do hledání posily k mikrofonu, ohlásili, že se jí stala Kristina Berchtold a pustili se do další práce.
Výsledkem je album „Heads Or Tail“, které bývalé příznivce nenadchne (byť na příbuznost s power metalem úplně nerezignuje) a s oslovováním nových to bude mít asi trochu složité. Své hard rockové choutky Crystallion ještě posílili, autorská průhlednost a určitá naivita, která by asi bez problémů prošla v osmdesátých letech, ze kterých si kapela hodně bere, tady funguje jen občas. Umocňuje to i Kristina, jejíž hlas se občas chytá snahy o přiblížení se k Dorotce Pesch, občas sklouzne až k popové rozvernosti Neny, ale v hlavně v řadě písní působí docela nevyzrále a nejistě (ne snad, že by se v těchto skladbách šlo o kdo ví jak bytelný základ opřít…). Chcete-li ochutnat nejšťavnatější plod z téhle zahrádky, bude nejlepší začít u „Save Me“, u které by sice šlo vyjmenovat docela dost intenzivních inspirací, ale skladbě nejde upřít melodická chytlavost, bezprostřednost a prostomyslně hravá neposednost. Ta se postupně stává tou nejsilnější emocí, která z alba jde. Když v cajdáčku „The Sleeping Emperor“ Crystallion zní jako neopeřená mlaďácká kapela, která si chvilku před tím, než tuhle skladbu nahrála, pouštěla Bonfire, a v závěru alba i přes poměrně zvučné kytary vám do očí čím dál tím víc blýskají odlesky jako od disko koule, třeba si řeknete, že tahle muzika by na nějakém středoškolském mejdanu mohla v pohodě fungovat.
Svým způsobem tahle deska baví. Přiznávám, že kdyby před lety přišla má pubertální dcera s tím, že s partou spolužáků dělá takovouto muziku, asi bych z toho měl radost. Spojení naivity, nekomplikované radosti ze života, schopnosti nasát x-krát použité (byť nenáročné) nápady a docela zručně je interpretovat by v případě, že by se podařilo zbavit se celkem okaté podbízivosti, mohlo časem mít něco do sebe. Pak vám docvakne, že „Heads Or Tails“ je pátým zářezem v diskografii kapely, která brzy dokončí druhý křížek na svém hřbetě. A najednou to je všechno daleko obtížněji uvěřitelné a vstřebatelné.
|
