Norský autor Marius Danielsen, zaměřující se primárně na skládání powermetalové opery, dokončil třídílnou ságu s podtitulem "Legend Of Valley Doom" a my můžeme vynášet finální soudy. Ty jsou jednoznačné: powermetalová opera, potažmo power metal, žijí dál, žádné žánrové vyčpění se nekoná. Marius Danielsen se svým bratrem Peterem (viz také spřízněná Eunomia) drží prapor nejokázalejšího metalového stylu pořád na vrchních příčkách, a dokud budou podobní mistři skládat, nic se na tom nezmění.
Opět jsme se dočkali dobré produkce, na které po vychytání debutových mušek nebylo nutné nic měnit. Hlavně ale máme opět k dispozici seznam hostujících umělců, z jejichž jmen se fanouškům power metalu musí zatočit hlava radostí a srdce začít vzrušeně tlouct. Norský umělec si vybral ty nejlepší z nejlepších (za všechny Daniel Heiman, Alessandro Conti nebo Mathias Blad), nebál se oslovit mistry pohybující se v odlišných stylových vodách (Ripper Owens, Arjen Lucassen), k naraci pozval britského herce Johna Rhyse-Daviese (např. Pán prstenů) a velkolepá show mohla začít. Sedmdesátiminutová stopáž může na první pohled působit hrozivě, takové pochyby se ale rozplynou po doznění posledního tónu nahrávky. V tu chvíli zjistíme, že nic není vyloženě navíc, že se naopak dostavilo několik skvostných vrcholů, ke kterým bude radost se vracet, prostě že jde o skrz naskrz důstojné zakončení celé epické trilogie.
Na úvodu díla je sympatické, že nezbytné intro s Daviesovou promluvou není dlouhé a že je navíc součástí samotného otvíráku "Seven Ancient Artefacts". Významně melodické vyhrávky prostřou plátno pro vokální partie, pro které obecně platí, že jsou chytlavě sepsané a hladce navazují jedna na druhou, včetně hlavních pěveckých sekcí. Nezbytností jsou vznešené orchestrace a sbory, se kterými mimo jiných vypomáhali borci Marco Pastorino a Ty Christian. První tři skladby plynule navazují na dění předešlé desky, znamenají však pouhé zahřívací kolo před tím, co má následovat. Pomalému kousku "The Ballad Of Arnoth The Wild" vévodí neskutečný Mathias Blad (Falconer), a tak ani přiliš nevadí, že rytmický základ jede na valčíkovou jistotu, nicméně obdobně laděná a v playlistu shodně umístěná Bladeovka "Tower Of Knowledge" z minulého alba byla přece jenom o chlup smyslnější.
"Mines Of Eloroth" představuje první katarzi - do rychlého tempa jsou vsazeny extrémně chytlavé sloky, jež rychle přecházejí do bridge a refrénu, kterému kraluje Daniel Heiman. Karátové zhodnocení této zlaté skladbě dodává sólová část. Střednětempá "Battle For Eloroth" zaujme především naléhavými chorusovými chorály. Titul písně "March Into The Storm" značí zhutňování napětí. Do vybrnkávaného úvodu vstoupí odhodlané vícezpěvy a poté - na Norovy poměry - netradičně zkreslené kytary. Atmosféru se tím skutečně daří vyostřit, skladba postupně nabírá na intenzitě, a to opět díky vokálům, do kterých dokonale sedne projev Španělky Elisy C. Martin, jež zas a znova přesvědujče o své výjimečnosti.
"Bane Of Lord Cremortius" nabídne doposud nejdelší stopáž - téměř devět minut je ale beze zbytku využito. Klidný úvod pozve k tónům nádherný melodický motiv, kterému náramně sluší přechod do rychlého kvaltu, a tomu zase hlas Tommyho Johanssona. Refrén a sólo opět dokonalé a ve výsledku vrchol číslo dvě. Vícehlasně zvýrazněný úvod "The Sarlinian Bow" indikuje vyšší ambice, jež se na opět bezmála devítiminutové ploše daří mistrovsky naplnit. Tato skladba byla vybrána jako druhý singl, samostatně ale nezabírá tolik, jako v koncepčně promyšleném pojetí celé nahrávky, což platí víceméně pro všechny Danielsenovy kompozice. "Deep In The Mountain" odzpívá hlavně Herbie Langhans. A stejně, jako je hrubý jeho hlas, jsou zvrásnělé i tóny této písně, která svým až sabbatovsky potemnělým tažením znamená ideální zvariování dominantně powermetalového obsahu díla.
"Tomb Of The Fallen Kings" možná nepatří mezi vyložené skvosty, vše ale vynahrazuje sólový part. Trylkující kytary nadnáší přesně vyklenutý základ, čímž je dosaženo dokonalé harmonické rozkoše. "Stars Will Light The Way" je lehká jako sám titul. Speed metal + Daniel Heiman, to je brána do ráje, jehož zákoutími nás norský autor naplno provede během vrcholu číslo tři. Zbývá závěr, jenž je adekvátně vygradovaný bez toho, abychom poslouchali desítky vteřin nezáživného voiceoveru. Vyústění, za nějž by se nemusel stydět ani Tobias Sammet, což ostatně platí pro celé album. Na konci se dozvídáme, "že byl ve Valley Doom opět nastolen mír, vše se zazelenalo a lidé se konečně mohli vrátit domů". Je to povedený závěr úctyhodné powermetalové ságy, který by byl smutný, kdybychom si mysleli, že je opravdu všemu konec. Jenže Marius Danielsen je natolik v laufu a tolik při chuti, že určitě brzy rozjede nějaký nový projekt. Mezitím si můžeme užívat příběh powermetalové pohádky, kterým nás v trilogii "Legend Of Valley Doom" obdaroval.
|
