Kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou. Naštěstí není vždycky pravidlem, že by satanské plémě mělo v úmyslu pouze potměšile škodit (jako třeba v nedávném případě německých Crystallion). Snad pro spřízněnost s čarodějnicemi byl v případě Witchbound ďáblík o něco milosrdnější, nicméně ani tady nejde hovořit o tom, že by příchod novicky Natalie Pereiry dos Santos byl jednoznačnou výhrou v jackpotu. Ale důvodů, proč novinka „End Of Paradise“ zaostává za šest let starým debutem „Tarot`s Legacy“, je víc.
Jak název prvotiny prozrazoval, Witchbound vytěžili maximum z do té doby nezveřejněného odkazu zesnulého kytaristy Lee Tarota (alias Haralda Spenglera) a stvořili výborné album, které znělo víc stormwitchovsky, než v té době samotní Stormwitch. Ze čtveřice muzikantů, kteří se ve svém životopise mohou chlubit působením v této kapele, však v Witchbound už zbyla pouze dvojice Peter Langer a Stefan Kauffman. Basák Ronny Gleisberg sbalil svá fidlátka v roce 2017, o dva roky později zemřel kytarista Martin Winkler a nutnost radikální přestavby kapely dovršil svým odchodem zpěvák Thorsten Lichtner. A s postupným příchodem čtyř nových tváří Witchbound přestali mít potřebu (nebo zdroj) jít bezprostředně po stopách Stormwitch. Pokud by tenhle kurs dokázali nahradit něčím podobně osobitým, nebylo by čeho želet. Jenže to se nestalo.
Tam, kde se Witchbound přiblíží k náladám Stormwitch nejvýrazněji, tam jsou vrcholy tohoto alba. Uštěkaný teatrální jekot a dobrá melodie dobře nakopnou potemněle zpěvnou „Torquemada“, folkový nádech se skočným refrénem „Last Divide“ a s dramatickým tajemnějším zlomem rozsvítí celkově usedlou atmosféru alba, podobně funguje opět lidovkou očouzená rozverná halekanda „Foreign Shores“, nejsilnější emoce si Witchbound schovají do zasněného finále v „Our Hope“. Fakt, na kterém se dalo hodně stavět, totiž angažmá dvou nových hlasů, zůstává dost nevyužitý, momenty, kdy to mezi Natalií a Tobiasem Schwenkem nějak radikálněji zajiskří, aby člověk pohledal, oba zpěváci jako by se spíš opatrně soustředili na vzájemnou podporu a zpěvnost alba. Zbytek nahrávky proto nabídne standardní heavíkovou nálož, která dobře odsýpá, ale ničím zásadním nevyniká.
Byť Witchbound své album stylově vypustili do světa na Valpuržinu noc, kdovíjak opojnou čarodějnou mocí nevládne. Neprospívá mu zbytečně natažená délka (nevýraznější část tvoří první polovina alba), neprospívá mu určitá pestrost, díky které deska působí trochu rozevlátě, neprospívá mu poměrně měkký a přátelský sound, takže hudba jen tak klouže po povrchu a pod kůži nemá tendence se cpát. Nebýt silného debutu, dalo by se říct slušné, byť trochu tuctové album. Ale nezbývá, než zároveň dodat, že od minulé desky je to taky vydatný krok směrem k průměru.
|
