Před třemi lety němečtí Wolfchant vyhlásili, že členové kapely se chtějí nadále věnovat svým soukromým záležitostem a kapela se rozpadá. Úvahy o tom, že život běží příliš rychle a je třeba se věnovat jiným aktivitám, možná odstartovala smrt kytaristy Gorthrima, který stihl s Wolfchant nahrát jediné album a poté jej porazila rakovina plic. Reinkarnace kapely přišla však hodně brzy a to dokonce ve velmi podobné sestavě, ve které vznikalo předchozí album „Bloodwinter“.
Novinka „Omega : Bestia“ potvrdila, že z projevu Wolfchant se postupně vytrácí příjemně vonící pohanština. A to i přes to, že heroičnost a lehká pompéznost kapelu neopouští a že zásluhou hrubého vokálu „Nortwina“ (asi netřeba zdůrazňovat, že coby Michael Seifert křičí i v řadách heavíkářů Rebbellion“) a harshe Lokhiho se vazby na pagan metal nevzdávají (ovšem hledejte u téhle kapely hranici mezi pagan metalem a melodeathem…). Struktura skladeb na albu je podobná – melodičnost, dialogy mezi oběma hlasy, neposedné riffování, svižně klokotající rytmika, dobře vygradované skladby do chytlavě vyřvatelných refrénů, nezbytná hrubost a bojovná našlápnutost, střídání němčiny a angličtiny. Drobná vybočení do poetičtější atmosféry jako např. v „Der Geist und die Dunkelheit“ nijak nenarušují setrvalý heroicky bojovný výraz, proto „Omega : Bestia“ působí velmi kompaktně, až trochu zaměnitelně, přes to bych první pohled směřoval k „Jäger der Nacht“ s trochu klišovitým (ale působivým) hymnickým nápěvem a dobře vypointovaným proplétáním hlasů v závěrečné části, a ten druhý už může patřit kterékoliv položce.
Wolfchant v podstatě ideálně zužitkovali svoji situaci. Předchozí zářez „Bloodwinter“ nepatřil k nejsilnějším položkám diskografie, takže o krátkém nadechnutí a načerpání nových sil se dá říct, že kapele evidentně prospělo. Výsledkem je sevřená kolekce bojovně naladěných a přitom zpěvných písní, které příznivcům kapely spolehlivě zavoní.
|
