Ač se to někdy nemusí zdát, také power metal je tvrdý byznys. Když jste hodně dobří, chcete být patřičně ocenění. A tak jednoho dne i výtečný řecký zpěvák Yannis Papadopoulos, jenž kariéru rozjížděl u svých krajanů Wardrum, chytil lano od Fina Antona Kabanena. Jeho spolek Beast In Black totiž Yannisovi zaručoval vyhlídky, o kterých se mu v jeho tehdejší kapele mohlo jen zdát, a to přesto, že hudebně na tom Wardrum nebyli nikdy špatně. Jenže dnes frčí "bestiální tuc-tuc power", k němuž měla a - doufejme - bude mít dvojice osobitých řeckých autorů Stergios Kourou a Kostas Vreto vždy daleko.
Jejich tvorba se o power rovněž silně opírá, nejde však o laciné zábavové vzpruhy, ale o kvalitní, progem zpevněné pylony. Jenže všem bylo jasné, že dominantní základnu a zároveň okrasnou fasádu tvořil především Yannisův zpěv. Ke cti Řeků je třeba říct, že po počátečním šoku nesvěsili hlavy a pustili se do zdánlivě nadlidského úkolu - totiž nalézt frontmana, který se přiblíží kvalitě svého předchůdce. Po dvouletém pátrání se zadařilo, do kapely přišel v podstatě neznámý George Margaritopoulos, jenž je ovšem naprosto úžasný a Yannise plnohodnotně nahrazuje.
V hudbě Řeků se prolínají dva proudy, z nichž každý celkem spolehlivě prozrazuje svůj pramen. Když dojde na melodický power metal, je za tím jistojistě bicmen Stergios. Jeho pojetí daného žánru není tuctové, hojně vykresluje malebné kytarové vyhrávky a podklady, na kterých se zvedají - nejlépe - zdvojené vokály, jejichž křehká melodická klenba dokáže vzít za srdce. Skladby "Hunt For Survival", "Mavericks" (v jejímž základu přece jenom okrajově dojde na "tuc-tuc" rytmus), "Rise", "Mavro", "Silver Of Eternity" nebo i baladická "No One Believes", ty všechny jsou protkány silně chytlavými, a přece nevlezlými motivy, u kterých je jediným lehkým záporem postupná splývavost. I na to ale Řekové nalezli recept. Jistým kontrastem k těmto nasládlým úsekům se stává Kostasovo skladatelství, které jde více po kytarové členitosti.
Když přijdou k tónům ostřejší nebo rovnou progresivní riffy, autor je zřejmý. Ale protože aranže všech písní tvoří dvojice řeckých hudebníků dohromady, i ve složitější stylové hře většinou vyraší svěží melodické květy. Je to případ kousků "Best Of Times" (což je jedna z mála rychlejších položek) i "Broken Pieces", kde jsou do řízné heavíkové, resp. groovymetalové narace vsazeny další ze vzletných nápěvů a chorusů. Najdou se však i "zabejčenější" momenty - refrén "Sands Of Time" je až příliš zkoprnělý klasickým heavy metalem, "Raven Days" a "Promised Land" zase nepříliš přístupnou kytarovo/vokální texturou. Celkově je ale přesto možné mluvit o koncepčně pevnějším tvaru nahrávky, které určitě prospěla i historicky nejkratší stopáž. Pátá studiovka, která do série jednoslovných titulů přihodila slůvko "Mavericks", je zkrátka dílo hodné uznání. Ať už pro osobitější styl skládání, tak pro řadu pamětihodných melodických momentů, stejně jako pro pěvecké mistrovství George Margaritopoulose. Nezbývá než původním členům popřát, ať jim nového frontmana v dohledné době nevyfoukne nějaký hbitý a finančně zajištěnější kapelník.
|
