Ikonický a nezaměnitelný zpěvák Chris Boltendahl a kytarista Axel Ritt, který po Chrisově boku v Grave Digger stojí už dvanáct let, mají ve své domovské formaci trochu svázané ruce. Když se pokusí vyklouznout z obvyklé fazóny, zpravidla to od fanoušků schytají. Inu, hrnete-li si to s heavy metalovou mašinou víc než čtyřicet let, je vcelku pochopitelné, že se fanoušek dožaduje toho, na co je zvyklý. V duchu této filozofie (a s vědomím toho, že si Grave Digger mohou v době uspané živé scény taky trochu oddechnout) dozrála vloni do definitivní podoby myšlenka, která v hlavě hlavních protagonistů už nějaký čas vrtala – založit kapelu, ve které se budou realizovat nápady, nepoužitelné pro Grave Digger.
Až potud je vznik formace Hellryder naprosto logický. Logika trochu dostává na frak při vědomí, že některé kousky si v repertoáru hrobníků lze klidně představit a ani není potřeba přehršel fantazie. Není třeba bádat nad tím, jestli za to může v první řadě fakt, že Boltendahlův hlas je natolik bytostně spjatý s Grave Digger, až je ta asociace naprosto neodbytná, či zda je na vině skutečnost, že syrový, převážně neohebný a houževnatý heavík Hellryder vaří v základu z ingrediencí, které Grave Digger také hojně využívali a využívají (nezapomínejme na to, že hrobníci v průběhu své dlouhé éry šlápli na různé vývojové kořeny), podstatné je, že Hellryder jsou v podstatě sázkou na těžkotonážní, valivou a nepříliš vzletnou jistotu. Byť se na desce najdou přesvědčivější skladby, pro ideální charakteristiku alba se vyplatí sáhnut na úplný konec. Skladba „I Don`t Wanna Die“, kterou si Hellryder půjčili z repertoáru Rittovy bývalé squadry Domain, dokonale dokresluje, jak kdysi vzdušnou, lehkonohou a zpěvnou pecku s nadýchaným refrénem zdrsněli, okovali a navlékli do hřmotné zbroje. V totožném duchu funguje zbývajících jedenáct kompozic. Snad jen úvodní eponymní skladba působí trochu chaoticky, jinak jsou jednotlivé kousky přehledné, úderné a masivní, a docela jim prospívá, že se Hellryder nebojí občas sklouznout po melodických refrénech a jasných sloganech, takže „Night Rider“, či „I Die For You“ lezou do hlavy velice snadno. Možná trochu překvapivě působí fakt, že se Axel Ritt drží celkem zkrátka a nesnaží se strhávat pozornost na svoji kytaru, i proto působí album „The Devil Is A Gambler“ velmi sevřeně, místy až neprostupně.
„Dirty Kick Ass Heavy Metal“, charakterizují Axel s Chrisem svoji nahrávku. Prostě doširoka rozkročený, robustní heavík, u kterého máte jistotu, že ostřílení kozáci vědí, co chtějí i jak to udělat. Proto tahle deska nemůže dopadnut špatně. I když kdesi vzadu čertík našeptává, že pod kotlem u Grave Digger to momentálně žhaví přece jen o ždibec nápaditěji.
|
